VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Barvy? Z nich si umím představit jen červenou

Lovosice, Praha /ROZHOVOR/ – To prozradila výtvarnice Iva Zuchová (26), malířka z Lovosic od narození nevidomá. Dívka miluje procházky přírodou, krajem, do Prahy by nešla. Užívá si i tvorbu keramiky.

2.12.2013
SDÍLEJ:

Malířka Iva Zuchová. Autorka doma v Lovosicích se svým obrazem.Foto: DENÍK/Radek Strnad

Díky patentované metodě akademického malíře Dina Čeča a pražské nadaci Artevide tvoří čeští nevidomí originální 
a unikátní umělecká dílka. Patří mezi ně i Lovosičanka  Iva Zuchová, s níž jsme si 
o malování povídali.  A také 
o její druhé autorské výstavě v září 2013 v Lovosicích.

Jak jste si výstavu užila?
Byla jsem spokojená, na zahájení přišlo hodně lidí. Jen  potom už návštěvníci moc nechodili, navíc byla jen týden. Pokračovala v Praze na Betlémském náměstí, kde byla  jako jednodenní.

To byla vaše druhá samostatná výstava. Mrzí vás ty počty lidí?
No, mrzí… Doufám, že až bude další, přijde lidí víc. Tu první jsem tu měla v roce 2009.

V čem je těžké udělat výstavu?
V její organizaci. Město Lovosice mi s ní pomohlo.

A člověk také na výstavě musí soustředit víc vlastních prací…
To ano, ale to pro mě není takový problém. V Nadaci Artevide, díky které maluju, už jsem sedm let. A to už je nějakých obrazů!

Zkusíme malovat!

Ta Nadace, to pro vás byl úplný začátek? Či vděčíte někomu jinému za to, že malujete?
Do Nadace mě přivedl náš vychovatel Evžen Peroud, když jsem ještě byla na Konzervatoři Jana Deyla. Začal se mnou dělat keramiku, pak vzal bednu od banánů a tužku a řekl: „Zkusíme malovat!"
Tak jsme namalovala postavu a on na to: Kousek od konzervatoře je ateliér, v něm akademický malíř Dino  Čečo a že si mě přezkouší, jestli by to šlo.  Zkusila jsem tam malovat na plátno, Dino zjistil, že to jde,  a tak k němu chodím.

S jakými pocity jste se poprvé 
v životě vrhla na malování?
Bylo to zajímavý. Nikdy mě  nenapadlo, že bych to zvládla. Ale začalo mě to bavit, dodnes tam s mamkou každé pondělí jezdím. A když vynechám, když v červenci a v srpnu nemalujeme, chybí mi to. Nemůžu se dočkat, doma malovat  nejde. Nemám tu podmínky,  barvu ani plátno…

Jak vás Dino učí?
Nejprve mi vedl ruku. Teď už u mě jen stojí a říká, když zastavím ruku, kam mám jet dál.  Dělá mi asistenta.

Autobus a zastávka

Proměňují se vaše témata?
Proměňují. Dřív jsem malovala jen postavy, ale jdu dál. V ateliéru mám i obrázek jak čekám na autobus; je tam zastávka i přijíždějící autobus,  ten jsme trénovali zvlášť. A už se začínám pouštět i do věcí, které si nejdou moc osahat.  Maluju i přírodu, jak jdu s mamkou na procházku, nebo jak mě vede průvodce z keramické dílny v Pobytovém středisku Dědina. Je  to na Ruzyni kousek od letiště.

Keramika je pro vás asi další rozměr tvorby, že?
Je. Tím, že jsem s keramikou měla zkušenost už na konzervatoři ve večerním  kroužku, pomohli mi ji vybrat i jako rekvalifikaci.

Jak se rozhlížím po vašem obýváku, je tu i keramický kocour. Je to váš kocour Lojza?
Dělala jsme ho já, ale kocour je to univerzální, i když  ještě i na Lojzu dojde. Kočky, vlastně cokoli bez formy, se dělá hůř. S tímhle  mi pomohl můj instruktor.  Měla to být váza, ale ono mi to ujelo a nakonec je to kočka.

Je pěkná…
Děkuju. Ještě jsme udělala jednu, povezu ji do Hradce. Objednala si ji mamka mojí kamarádky na zahradu.

Plastické obrazy

Na výstavě v Lovosicích jste měla asi dvanáct obrázků. Na který z nich jste nejvíc pyšná?
Asi na ten, na který jsem namalovala sebe, mám ho 
i v plastické podobě. Když obrázek namaluji na plátno, stroj ho pak může upravit i do plastické podoby. Ale stojí to 15 tisíc, to je pálka. Takže jsme dělali jen ty prvním, nejlepší. Líbí se mi, že si ho mohu osahat. Ono to jde i na plátně, ale není to úplně ono.

Byla jste v Praze galeristkou, ale skončilo to na nedostatku peněz. Má či bude mít ten smutný příběh šťastný konec?
Zatím ne.  Naše galerie trvala rok: V červnu 2010 jsem končila konzervatoř a hned 
v září šla do galerie. V ní jsem byla  do června 2011.
Ale konzervatoř mě nijak nepřivedla k práci v galerii. Na ní bylo spíš obecné vzdělání, angličtina, čeština nebo  základy ladění klavíru.  Šla  jsem šla na zpěv, to nešlo,  a tak mě dali na ladění klavírů. Ale ani to jsem nemohla dělat. 
A tak jsem pokračovala na kulturních činnostech.

Dvoukolo i běžky

Hudba tedy úplně není váš koníček. A co tedy máte ráda?
Výlety a procházky,  zkoušela jsem i jezdit na dvoukole. Bavilo mě to, ale nemám s kým. Jezdila jsem i na běžky 
s tyflo turistickým oddílem 
z Hradčan vždycky o jarních prázdninách. I to už skončilo, jsou jen pro lidi do osmnácti let.Pro starší už ne. (smutně)

Malujete víc z vycházek. V tom, jak vám maminka okolí popisuje, je asi nezastupitelná, že?
To je. Dost toho díky ní vím a dokážu. (nadšeně)

A kdybyste měla říci své největší přání? Tedy vedle toho, aby tu opět byl i partner, který by i trochu viděl, abyste byli jako pár soběstačnější. Ne tak závislí na sousedech a blízkých.
Chtěla bych, aby se zas vrátily časy naší galerie. Ta práce mě moc bavila. Galerie byla 
v Praze naproti Jezulátku, my nevidomí z Nadace Artevide jsme v ní obrazy vystavovali, ale neprodávali. Naše obrazy  bývají k mání na beneficích…

Prozradíte víc o Nadaci Artevide (www.artevide.cz), jejíž slogan zní  „Pomáháme nevidomým a sociálně slabým osobám"?
Její ředitelkou je Zuzana Kopečná a vede nás tam akademický malíř Dino Čečo.

Unikátní malování

A jak vnímáte malování své 
i ostatních nevidomých z Nadace. Je to unikátní záležitost?
Je, i náš akademický malíř to říká. Dokonce je naše metoda malování patentovaná.

Jak vlastně vše funguje?
Na dřevěné desce je netkaná textilie, která se potře černo magmatickou barvou. Pak se na to přiloží  rám s plátnem a malujeme.  Vezmu náprstek, dřevěnou tyčku nebo pletací jehlici, jimi se maluje. A dá se to dělat i prsty…

Prsty? To musí být dost fyzický zážitek s barvou, soudím.
I to jsem si zkusila, je to zajímavé. Ale tyčkou to jde lépe, prsty se na plátně prolamují.

S barvami to máte jako malířka zvláštní. Nic moc vám neříkají…
Jediná barva, kterou si umím představit, je červená. Když jsem měla horečku nebo jsem se zadýchala, mamka mi vždy říkala, že jsem červená.

Ale co když si v přírodě sednete do trávy a sáhnete si na ni. To přeci také víte, že je zelená?!
To ano, vím. Ale nedokážu si tu barvu  představit.

Máte obrázky i ve světě. Koupil si je i někdo důležitý?
Můj obraz Stroj na peníze vydražila na benefici Poštovní spořitelna. Někdy malujeme na volné téma, ale to bylo téma „Jak bychom vylepšili svět". Namalovala jsem stroj, který rovnou i peníze tiskne.

V Praze jsou zmatky

Kdysi jste chtěla do Prahy. To už ale neplatí, že?
Neplatí. Když jsem v roce 2003 nastoupila na konzervatoř, pořád mě lákalo tam bydlet. Ale jsou tam samé zmatky a zácpy, to mě už odradilo. Kdybych se měla stěhovat, chtěla bych žít zase  někde v Ústeckém kraji. V Praze ne.

Jmenovala jste pár lidí okolo sebe, kteří vám pomáhají či pomohli. Pokud ale vím, navštěvovala jste tu školu, kde jste byla integrovaná mezi vidoucími dětmi. Kdo tam vám pomohl?
Paní učitelka Petra Sozanská, teď Hájková. Učila mě od 1. do 3. třídy,od 4. jen hudebku. Ale do dneška se stýkáme.
Hana Hatašová (teta malířky): Paní učitelka Ivu  moc ovlivnila. Dala jí základy čtení i psaní Braillovým písmem, hodně se jí věnovala. A pořád k sobě mají dost blízko.  

Autor: Radek Strnad

2.12.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Judo z Jablonce

Judistům svitla opět naděje na halu

Policie - ilustrační snímek

Zloději na festivalu vykrádali stany i kapsy návštěvníků

K přehradě dotáhli lyže a sníh

I přestože je srpen, nadšenci do zimních sportů dovezli na jablonecká slunka sníh z liberecké Home Credit Areny.

Supervýhodná nabídka? Pět tipů, jak nenaletět při zhodnocování peněz

I relativně nízká finanční gramotnost Čechů může za to, že čas od času skočíme na „supervýhodnou“ nabídku zhodnocení peněz, která se nakonec promění v totální fiasko. Pokud byste rádi investovali svoje úspory, nevynechejte následující tipy. 

Jablonečtí to měli rozhodnout hned

Jablonec n. N. – Bývalý hráč Dukly a Jablonce, Rudolf Gergel, který nedávno oslavil pětašedesáté narozeniny, k zápasu I. fotbalové ligy s pražskou Duklou řekl: „Měli jsme rozhodnout už v první půli a byl klid.“ Zápas skončil po nevydařené jablonecké penaltě remízou 2:2 (2:1).

V Jablonci si připomněli historii

Jablonec n. N. – V Parku generála Mrázka se konalo vzpomínkové setkání na srpnové události roku 1968.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení