Havelkův orchestr Melody Makers je rozhodně hudební kuriozitou. Hned z několika důvodů. Za prvé pro styl, který hraje, za druhé pro svoje kvality a za třetí proto, že na něj chodí lidé. Asi by se u nás těžko hledalo hudební těleso, které dokáže kombinovat takové hudební kvality s komerčním úspěchem.

Kdyby tento orchestr neexistoval, nikdo by nevěřil, že by o takový soubor mohl být vůbec zájem. Nota bene, že by mohl naplnit divadlo, vystupovat na rockových festivalech a vyprodávat jedno CD za druhým. Nicméně je to tak a pro mě je to jedno z mála světýlek v hudební pustině.

Vystoupení Melody Makers ovšem není jen hudební záležitost. Hlavně je to skvělá zábava, která obsahuje i dobré prvky kabaretu. Pohoda a pocit důvěry se vytváří už od prvního okamžiku.

Cítíte se jako doma

Ondřej Havelka využívá všechny možnosti, abyste se u něj cítili jako doma. Vítá vás ve vestibulu s malou partou muzikantů. Komunikuje s příchozími a ještě před začátkem vystoupení tak vzniká atmosféra přímo intimní. Když hudebníci vcházejí na pódium z hlediště, divák má téměř pocit, že by mohl jít s nimi.

Tento pocit však není samoúčelný, ale je naplněn skvělou hudbou, dobře napsanou a skvěle interpretovanou. Sóla jednotlivých hudebníků publikum odměňovalo aplausem.

Pro posluchače zvyklé na estrádní jazzové orchestry konce minulého století muselo být překvapením, jak jemně mohou znít staré nástroje z třicátých let.

Například tón a vibrato slovenského trumpetisty Juraje Bartoše, který s orchestrem vystupoval jako host.

Vtipné dialogy

Sympatické je také zapojení všech členů orchestru do moderování koncertu. Dialogy Ondřeje a houslisty místy připomínaly skvěle vybroušené komediální skeče.

Kromě kultivovaného humoru doplnily pestrost vystoupení i step na písků a hra na ukulele. Vystoupení orchestru jsou pokaždé jiná a tentokrát nám poskytl sérii amerických a českých skladeb pod názvem Perly swingu.

Vedle osvědčených evergreenů tu zazněly i méně známé skladby jako například Dvorského Plaménky v očích tvých, Půlnoční blues od E. F. Buriana nebo Swing High od Tommyho Dorseyho.

Jan Krajník