Vondruška: Na jevišti se cítím skvěle. Trému mám jen, když tančím

Jeho historické romány Češi milují. Spisovatel Vlastimil Vondruška patří k nejčtenějším a také nejpůjčovanějším současným českým autorům. Na svém kontě má i tři divadelní hry. Tu poslední, Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, uvede už v pátek 2. června v Městském divadle v Novém Boru. Vondruška představení režíruje a svěřil si i hlavní roli středověkého učence. „Ve středověkém šenku se zpívá, vypráví, žertuje i tancuje. Dokonce i já," říká oblíbený autor, který žije na Českolipsku.

Na jaký příběh se mohou diváci těšit?

Není to klasické divadelní drama. Protože jsem řadu let vystupoval spolu s Petrem Traxlerem, inspiroval jsem se představením Žáci darebáci a kantor Barnabáš, v němž Petr jako hudebník účinkuje po boku pana Horníčka. Mé představení mělo premiéru loni v Příbrami. V renesančním šenku se sejde mistr svobodných umění, pronásledovaný inkvizicí, s několika potulnými trubadúry a s krásnou šenkýřkou. A co jiného by se mělo v šenku dělat, než vyprávět historky o lásce a zpívat pijácké písně. I když jde o představení zábavné, má také poskytnout zamyšlení nad dnešním uspěchaným životem.

Je to vaše první divadelní role? Jak se na jevišti cítíte?

Není. Na divadelních prknech jsem stanul už na základní škole, kdy jsem hrával v kladenském divadle ve dvou představeních dětské role. A později, když jsem napsal svou druhou divadelní hru, vystupoval jsem v malé epizodní roli. V téhle, kterou jsem také režíroval, jsem si sebekriticky svěřil hlavní roli. Zda jsem věrohodným středověkým učencem, to nechávám na divácích, ale já se na scéně rozhodně cítím skvěle. Trému mám jen na konci prvního dějství, kdy tancuji velké sólo.

Zdroj: archiv

Dá se příprava divadelního přestavení srovnat s psaním románu? Co je pro vás náročnější?

Je to něco jiného. Román píšu sám za sebe a všechny nitky držím autokraticky v ruce. Ale na divadle, tam musíte respektovat ostatní spoluherce a musíte spoustu představ upravit tak, aby vyhovovaly jejich naturelu a věrohodně je zahráli. A navíc, divadlo je kouzlo okamžiku. Při psaní se můžete vrátit, co se nepovedlo opravit a změnit, ale na divadle ne. Jednou vyřčená věta platí a už se nedá vzít zpět.

A ještě jeden rozdíl tu je. Pokud napíšu román, s reakcemi čtenářů se setkávám s velkým časovým odstupem, kdy už píšu úplně jiný příběh. Ale na divadle reaguje divák bezprostředně a z jeviště tak můžete sledovat, co je dobré a příště to tedy uděláte stejně, a co moc dobré není a musíte to příště udělat jinak. Divadlo je nádherné v tom, že je to umění živé.

Ve svých knihách se věnujete výhradně historii, neláká vás přesto napsat něco ze současnosti?

Já jeden román o současnosti napsal. Jmenuje se Strana štěstí a vypráví o politickém boji fiktivní nové strany. Je to román satirický, a i když v něm hodně nadsazuji hloupost a nadutost politiků, za ta léta, kdy je na trhu, se bohužel velice blíží naší realitě. A kromě toho jsem nedávno vydal knihu Breviář pozitivní anarchie, v níž se jako historik a spisovatel zamýšlím nad dneškem. Není to však soubor esejí, ale na základě historických faktů rozebírám takové jevy, jako je demokracie, lidská práva, gender či migrace.

Na čem nyní pracujete?

Nedávno vyšel pátý díl Husitské epopeje a já momentálně píšu pokračování, díl šestý, který se odehrává za vlády českého krále Jiřího z Poděbrad. Na trhu bude před Vánocemi.