Lidé se začnou ještě víc bát. To není 
vůbec moje myšlenka a nedej Bože mé 
přání. Je to jen konstatování faktu, se kterým teroristé počítají. S rozvojem komunikačních technologií jim nahrává do ruky nejen čas. Lidé v celém světě se o masakru dozvědí téměř bezprostředně. Záběry a fotografie pořízené mobilními telefony svědků událostí letí do éteru hned za prvními informacemi, paradoxně mnohdy rychleji než mediálními kanály.

Po každém útoku, kdy umírají lidé, se část světa ochromí. Ti, co jsou nejblíž, hrůzou a bezmocí. Ti, co na místě někoho ztratili, nikdy nezapomenou. Tíha situace dolehne na lidi v místě, v zemi, v Evropě …

Dá se vůbec předjímat takové nebezpečí? Dá se na něco takového připravit? Ty dvě otázky se mi dostávají do myšlenek stále častěji.

V polovině listopadu loňského roku, po neštěstí v Paříži, jsme připravovali anketu, zda naši lidé začínají cestovat raději po vlastech českých než do oblíbených zahraničních destinací… uplynulo osm měsíců a lidé v zemi galského kohouta opět truchlí za svými mrtvými. Za deset dní jede do této země a do Praříže plný autobus lidí z Jablonecka… Včera se mě s tázavým pohledem zeptala jedna z těchto turistek: Že se nám nic nestane, viď… nemám tu dovolenou zrušit?

Stalo se to sice mnoho set kilometrů daleko, ale i tisíce kilometrů jsou jen malou překážkou pro to nejhorší, co lidé se špatnými myšlenkami a hrůznými činy šíří… šíří strach…