Holocaust a téma války mě zajímá a souhlasím s paní Martou Kottovou z Liberce, která jako jedna z mála přežila hrůzy Terezína a Osvětimi, když říká: „Tyto křivdy by se měly stále připomínat, aby se to již nikdy neopakovalo,“ i když je to někdy nepříjemné. Tato žena si všechny hrůzy vytrpěla jako dítě, a přesto se nebrání jakémukoliv rozhovoru, pořádá besedy pro školy a veřejnost a účastní se mnoha vzpomínkových akcí.

Když kina uvedla velkofilm Lidice, věděla jsem, že ho chci vidět. Už jen proto, že je to příběh našeho národa. Vyrazila jsem na jednu z repríz do jabloneckého kina Radnice společně se dvěma přáteli.

Před samotným filmem nám kino Radnice představilo nové filmy, například český 3D muzikál V peřině nebo kreslený film podle komixu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, Alois Nebel. Když skončily ukázky, bylo ve vzduchu cítit napětí a očekávání.

Přestože šlo už o několikátou reprízu filmu Lidice, kino bylo téměř zaplněné. Přece jen tato historie není ještě tak vzdálená a pro český národ je to citlivé téma. Některé recenze vytýkají filmu přílišný patos, ale já se domnívám, že pokud film popisuje tak tragickou událost, je asi dost těžké se mu vyhnout.

První impuls, který strhl vlnu událostí a kvůli kterému byly Lidice vyhlazeny, je k neuvěření. Mladistvá nerozvážnost, která stála život 340 nevinných lidí. Oběti heydrichiády a celé války jsou podstatně vyšší. Je jasné, že fašističtí okupanti by si našli jinou vesnici, na které by pomstili Heydrichovu smrt, ale nemění to nic na tom, že obyvatelé této vesnice zemřeli vinou mladého sukničkáře, který ani nemohl domyslet své skutky.

Film Lidice vyprávěl příběhy jednotlivých lidí, nesnažil se postihnout národní tragédii jako celek. Zvláštní je, že se v první polovině našly i komické situace, kterým se někteří přítomní v sále zasmáli, přestože je film ponuře laděný již od samého začátku. Už po deseti minutách opustila kino první dvojice.

Každý film je už svou podstatou velice konkrétní a ani tento nešetří nejrůznějšími detaily. Samotný atentát je ztvárněn velmi autenticky. Předchází mu scéna, která přestavuje Heydricha, jak ho lidé neznají. Totiž jako hráče na housle se smyslem pro kulturu. Ovšem poněkud zvráceným, když nechá zabít houslistu, jen aby si mohl na Pražském hradě zahrát se smyčcovým kvartetem.

V této části film nabírá spád a začínají se v něm kupit náznaky hrůz války – transporty Židů, smrt politických vězňů, každodenní popravy a bída. V tu chvíli už jsem se přestávala cítit dobře.

Když pak přišlo na řadu zatčení a výslechy domnělých viníků atentátu a obsazení vesnice, kde v kontrastu stály mladé dívky kolem patnácti let a ozbrojení fašisté, kteří se přibližovali k městu, aby ho zničili, rozhodla jsem se z kina odejít. Otočila jsem se na kamarádku sedící po mé levici a obě jsme řekly „Jdeme!“ Přidal se k nám i kamarád. Bylo prostě evidentní, že jsme všichni tři věděli, co přijde, a nemuseli jsme to už dál vidět.

Přestože jsem film neviděla celý, myslím, že je to velmi kvalitní snímek. Lidice už nejsou jen historie, ale drama skutečných lidí. Hudba Michala Hrůzy a Jamese Harriese příjemně dokreslovala náladu filmu, ale citově nevydírala.

Válečné filmy mě dojímají vždy, ale Lidice se mě dotkly ještě o něco více. Schindlerův seznam nebo Pianista jsou také silné filmy, ale nevypovídají o osudech Čechů. Navíc žádným zločinem se nacisté nepyšnili tolik jako vyhlazením Lidic. Jedno vím jistě. Už na podobný film nepůjdu do kina. Spokojím se s domácí verzí, kterou budu moci kdykoliv přerušit.