Je pravda, že ten obrázek, kdy jsme jako dobrovolníci sjížděli z dálnice na Bílý Kostel a poprvé na vlastní oči viděli, co všechno voda dokázala zničit a kam až se dostala, to byl neskutečný šok. O to větší, že znáte to místo před onou katastrofou. Další katastrofou je to, když pomáháte uklízet zahradu nebo vnitřek budov lidí, které velká voda zasáhla. Většina z nich po návratu zpět nespí, a přesto děkují za každou pomocnou ruku. Naopak vy druhý den budete opět žít svůj normální pouze několik kilometrů vzdálený život. Teď už je to veselejší, když Bílým Kostelem projíždím. Přesto si na tu hrůzu pokaždé vzpomenu.

Doufám, že pokud si někdo z pamětníků tento text přečte, vyloudí na jeho tváři úsměv. Ostatně mně už po té době také. Pomáhat jsem tehdy jel společně s dvěma dívkami z Jablonce. Při návratu zpět jsme se dohodli, že ještě než se rozloučíme, naloží ke mně do kufru auta věci, které vytřídily pro lidi, které povodeň postihla. Já na oplátku slíbil, že je odvezu do Liberce na Český červený kříž, odkud je pošlou tam, kde budou nejvíce potřeba. To už se ke mně ovšem přidala i moje budoucí manželka. Předat věci jsme přijeli těsně před uzavřením pobočky, a tak to byla velmi rychlá akce. Byl jsem dost unavený a moc jsem ten den nejedl, takže jsme si zašli na večeři.

Tam mě ovšem museli pomalu křísit. Viz. „Dala jsi, prosím, ty moje boty stranou? – Jaké boty? – Ty co byly v kufru auta. – Všechny jsem je nechala na Červeném kříži…" Vybavila se mi část Pelíšků: Rozkaz zněl jasně. A tak jsem slavně přišel o své oblíbené, první gore-texové boty v hodnotě několika tisíc. To je daň za to, že jsem chtěl zůstat i v tom bahnu a vodě v suchu. Doufám tedy alespoň, že i tomu, kdo je nakonec dostal, posloužily stejně dobře jako mně. S láskou na ně vzpomínám.

Čtěte také: Vzpomínka na povodně zůstává