S hrůzou jsem jednoho nedávného dne mířil do Jablonce. Na koncert. Dcera mne zlomila, že prostě tohle musí vidět. Jako táta jsem se rozhodl zatnout zuby a vydržet nápor disco rytmů a infantilních popěvků. Jablonečtí rodiče mne však naučili fígl. Dceru s kamarádkou jsem do sálu jen strčil a po vzoru dalších tatínků jsem se vypravil na pivo. I když, na jaký pivo, já byl vozem, nepohrdl jsem tedy pivem nealkoholickým. Po dvou hodinách jsem si řekl, že už by to mohlo těm děckům stačit. Nakráčel jsem do vestibulu, kde hle, desítky rodičů čekají na své ratolesti. Sem tam nějaká z dunícího sálu vykoukla, to když potřebovala penízky na plakát nebo rovnou cédéčko. A už bylo půl osmé, kdy ratolesti poslušně opustily sál, páč byla na programu ještě autogramiáda. A alou domů, zavelel jsem, rudou mlhu před očima. Nějak si pořád nedokážu vysvětlit svou naivitu. Dvě a půl hodiny takové muziky bych tedy já osobně určitě nepřežil. Zaplať nevím komu, že mne té kulturní očisty ochránil. Plakát doma máme. Sedmdesát korun. Toť oběť tomu nevím komu.