Abych se přiznal, ani nevím, jak začít. Případ vykradeného vozu za bílého dne na frekventované jablonecké ulici mne opravdu nadzvedl ze židle. Ale nejen on. V sobotu po půl druhé odpoledne na náměstí před radnicí to žilo. Vánoční trhy, to je trhák. Lidé se na sebe usmívali, popíjeli svařáčka, klid, mír, pohoda. Tři malé děti beru do kina na film o tom nejšikovnějším čarodějovi z Bradavic. Na rohu Podhorské a náměstí vidím, že sebou říznul chlap a nemůže vstát. Možná dvacet lidí jen stálo a bavilo se překrásným obrázkem. Dvě paní koukají a špitají si. „No von mu snad nikdo nepomůže…“ Letím kolem, ani Harry by na nás nepočkal. Ale v letu jsem chlapa popad v podpaží a postavil ho. A je po zábavě. Pravda, chlap byl namazanej jako Dán, ale hergot, to nemohl někdo z těch čumilů přiskočit a pomoct? Spolu s paní, které vykradli u divadla to auto, se ptám: to jsme už v takovém morálním svrabu, že nedokážeme pomoci člověku postavit se na nohy? Tak tohle já odmítám. Nějak jsem tak ale věřil, že lidí, kteří myslí jako já, je přece jen více. Osobní zkušenost mě ranila. Styděl jsem se. Asi i za sebe. Za to, že jsem chlapa jen mlčky zvedl.