Někde to jde a někdy to jde… Je to případ od případu. Ale situace, která vznikla kolem sobotní záchrany zraněné fenky, nevrhá příliš skvělé světlo na strážníky. A to je mi líto. Drtivá většina z nich pomáhá a příběhy mají většinou konce s happy endem a hlavně bez stresů.

Tentokrát to neklaplo. Ale poslechněme si k tomu i slova jejich šéfa: „… ke zraněnému psovi přece musíme přivolat veterináře. Co kdybychom mu manipulací ještě ublížili. My nemáme kvalifikaci na to rozpoznat, co mu je. To je jako s opilcem na ulici, také k němu pošleme sanitku a nehýbeme s ním. Nikdo si to nevezme na triko. To si může dovolit nějaká soukromá osoba, která to udělá v dobré víře, ale ne naše firma. A pes? Ten, pokud je velký, musí být přepravován ve velké přepravce. Na to jsou přesné normy, které se při školeních strážníci učí. Kdybychom ho dávali do menší, někdo půjde kolem a ještě nás může popotahovat a napadnout, že ho týráme… "

No, můžu já se na strážce veřejného pořádku v Jablonci hněvat?  Pro mne, jako dobrovolníka Českého červeného kříže, jde o tvora, který potřebuje pomoci. O tvora, ke kterému musím přistupovat jako k němé tváři, jíž nevysvětlím, že konám ve jménu jejího dobra. O tvora, jemuž mohu svým neodborným zásahem zhoršit zdravotní potíže. Ale také o tvora, který bez další pomoci může přestat žít…

A tak já nevím, proč školíme v poskytování odborné první předlékařské pomoci nejen paní učitelky, hasiče, policisty ale pochopitelně i městské strážníky…