O agónii železnobrodského kina se hovoří již dlouhou dobu. Jo, kde jsou ty doby, kdy bývalo kino vyprodávané. Ale čas, laxní přístup (a naopak aktivní ve městech v okolí), masivní nástup internetu a snad i dílem jistá pohodlnost vykonaly své. Bye, bye. Na tohle kino mám tři skvělé vzpomínky, všechny zároveň svázané s mou ženou, tehdy ještě budoucí. Na první rande jsem jí pozval, už nevím na jaký film. Z technických důvodů se nepromítá. Nenapadlo mě nic jiného, než že se s ní stavím za partou do kultovní hospody Na Mejtě. Kdo zná, tomu nemusím nic dále vyprávět. Však to mám dodnes na talíři. Podruhé jsem byl obezřetnější a pohlídal jsem si, že kopie dalšího dílu Vetřelce opravdu dorazí. Má nastávající strávila celý film s obličejem zakrytým rukama. I to mám dodnes na talíři. Na potřetí jsem s nastávající souhlasil, že vyrazíme s její nejlepší kamarádkou a jejím partnerem. Tak jsem je vzal na kasovní trhák Zachraňte vojína Rayena, bo kulturní zážitek to bude jistě silný. A zase tři čtvrtiny filmu s obličejem v dlaních. Však to mám dodnes na talíři. A pak svatba. Od té doby do kina chodím jen na pohádky. Ženu už nemusím okouzlovat až k hrůze, a akční scény a komické výstupy zvládneme i doma.