S digitálními pomocníky jsem se už snad sžila. Alespoň si snad neházíme klacky pod nohy navzájem. Snad jsem to nezakřikla. Jeden z prvních, který se mi vloudil do bytu, byl téměř před dvaceti lety telefonní záznamník. To byly nervy se správným nahráním věty, která se má volajícímu v době mé nepřítomnosti ozvat. Pomohl mi můj bratr, příznivec to hlavního hrdiny Jirotkova románu Saturnin. Dlouho se na mém čísle ozývalo: Dobrý den, jsem plechový domovník Hubert, paní domu není přítomna… Dnes už je taková vymoženost úplně běžná. Ale… i v současné době je nutný zásah lidského činitele. V případě selhání, máte z ostudy kabát. Je–li číslo soukromé, tak jen vy. Jde–li ovšem o firemní linku, pak je ten ostudný kabát docela dost velký. Při mapování informací pro článek na téma Vánoce se seniory jsem se musela od srdce zasmát. Chtěla jsem vědět, kolik volných míst má ještě radnice k dispozici. Stejně jako zájemci o večeři jsem zavolala na telefon 483 357 292, kde mi v nepřítomnosti dle seznamu avizované Heleny Roudné, automat odpověděl: Dovolali jste se do sekretariátu starosty Daně Kodytkové. No, nedivím se, že tam není, když na radnici už dva roky nepracuje. Jo, není nad to, když technika pomáhá.