Péťa, kluk ze šesté třídy, zabránil možnému požáru kdoví s jakými následky. V místě, kudy po ránu chodí desítky ba stovky lidí. A ty desítky a stovky nebyly s to odhalit, odkud se line vůně benzínu. Asi jsme mi dospělí již otupěli nadobro. Jako malý a ještě i v Petrově věku jsem chodil na kdejaký kroužek. Mimo střeleckého a astronomického i na hasičský a ochránců přírody. Když bylo hezky, chodili jsme uklízet lesy, potoky a louky. Nacházeli jsme pneumatiky, igelity i baterie. Nevím, zda to bylo růžovými brýlemi dětství, ale zdály se mi lesy, potoky a louky jaksi upravenější, čistější, alespoň v okolí vesničky mé střediskové. Dnes se mi zdá, jako by stále větší část dospělé populace otupěla co se týče svého okolí. Dvorky mé a pozemky mé jsou vypulírované jako Disneyland, ale co se děje za skvěle střiženým živým plotem není nic pro mně. A pak nás na možné nebezpečí musí upozorňovat naše ratolesti. Zaplaťpánbůh, že jsou. Možná bychom měli my všichni Petru Erlebachovi a jemu podobným vyseknout poklonu až k zemi. A veřejně.