Když byla taková vedra, jaká zažíváme dnes, děda po ránu pokrmil dobytek, a pak jsme mnohdy několik hodin kolem poledního proseděli v přízemí kamenného domu. Děda si otevřel pivečko a už do mě hrnul životní moudra, za což mu dodneška děkuju. Jako velký jsem se mnohdy snažil dědu přesvědčit, že pravdu mají také mladí. Když se tak ohlédnu, dal mi s přehledem na zadek. Jednou jsem se dědy ptal, proč chodí za takového parna oblečený, ba dokonce s kšiltovkou či kloboukem na hlavě. Děda mi dal sáhodlouhou lekci chování lidstva před nadměrným sluníčkem. Ať se prý podívám do historie, na středověké i novověké obrazy a řeknu mu, co tam vidím. A podal encyklopedii umění. Listoval jsem, listoval, obdivoval díla mistrů, leč nic jsem neshledal, až mi děda řekl, abych si všímal namalovaných lidí. Ať se jednalo o obraz starý čtyři sta nebo sto padesát let, lidé malovaní venku měli v 99,9 procenta dlouhé rukávy a pokrývky hlavy. Nad hlavami žhnoucí slunce. Byli naši předkové tak hloupí nebo tak chytří? Nebo je to další z mnoha moudrostí, které moderní společnost zapomněla? Z horka?