Daleko, na druhém konci republiky mám kamaráda, který se úzkostně bojí psů. Abyste měli jasno, Míra váží asi sto dvacet kilo a vůbec to je takový pořízek. Jednou, pamatuju, že to bylo také v létě a o dovolené, jsme spolu skočili dopoledne na jedno pivko do tamní restaurace. Jak jsme vyšli ven, zaútočil na nás takový ten malý psík, co vypadá jako srna. Míra dostal ihned záchvat šamanského tance, jak kolem ratlíka poskakoval. Pak chytil za nohavice mě… no, co vám budu povídat, pejsek odletěl asi na deset metrů a zůstal jen štěkat z uctivé vzdálenosti. Další příhoda se mi stala tak v patnácti letech. Jdu si klidně lesem, po cestě, která vede rovně na kopec, takže vidíte až na horizont. Co to tam stojí za psa? Nic, šel jsem dál do té doby, než se ta obluda rozeběhla proti mně. Ještě chvíli jsem statečně vyšlapoval, ale už jsem se rozhlížel. Jako na potvoru jediný kloudný stromek v okolí, jen takové haluze. No, na jednu jsem vylezl. Haluz se ohýbala, vlčák obrovských rozměrů cvakal zubama těsně u mého zadku. Asi za deset minut ho páníček našel a odvolal. Míra i já jsme měli respekt ze psa, i když při absolutně jiné situaci. Ještě dnes dáváme obě historky k lepšímu.