Dvacítka proškolených lidí na poskytnutí první psychické pomoci, materiálně vybavených, znalých poskytnutí kvalifikované první pomoci, zcela samostatných a soběstačných sedí na židlích. Nikdo jejich pomoc nechce. Pod barvami Českého červeného kříže čeká celý tým jablonecké humanitární jednotky na povel k odjezdu. Měli by mít prý nějaké známé tam nahoře, aby je povolali. Nevěřím svým uším, a to jsem měla špatné spaní, že nemohu jet pod standartou ČČK pomáhat s nimi do terénu, ale zůstala na mě „pouze" věcná sbírka. Umáčení lidé se slzami v očích potřebují vědět, že na to nejsou sami. Potřebují k těm několika párům pomocných rukou i milá slova dodávající naději a sílu. Vaří se ve mě emoce a zoufalství přerůstá ve vztek. „Jo holka, tak to funguje, bohužel takhle hnusně to funguje a lidi o tom nevědí. Zažil jsem to několikrát. Musíte si pomoci sami, vykašlete se na nějakou hierarchii. Jseš novinář, můžeš si zjistit, kde jsou lidi potřeba, zkontaktuj se přímo s tamním starostou a váš tým tam pošli…" poradil mi hlas na druhém konci aparátu, který se nacházel právě v ten moment v parlamentu.