Nedělám si iluze, že by měli zloději pietních desek z místa koncentračního tábora jakýkoli pocit viny, naopak jsou na svůj čin ještě po měsících možná hrdí, byť těch pár drobných už zcela jistě prolili hrdlem nebo prohulili. Jen škoda, že se je nepodařilo chytit, jako některé rabující po povodních, protože, ve vší úctě k policistům, teď už to je skoro nemožné. Takového člověka (i toho rabujícího) bych nejdřív natahoval na skřipec. Pak bych chvilku vyzkoušel funkčnost palečnic, rozžhavený pohrabáč bych k boku přitlačil. Tím bych skončil, aby mohl poberta odejít po svých. Narozdíl od těch desítek a stovek lidí, kteří zemřeli v rychnovském koncentráku, a nejen tam, potupnou a ponižující smrtí. Vyhlídka bolesti by ale mnohé z našich „takyspoluobčanů“ od plivání na památku mrtvých zcela jistě odradila. Možná bych přidal pětadvacet devítiocasou kočkou na holý zadek. A musel by sám nahlas počítat, dobytek jeden. Že jsem sadista? Nevím, děti i žena jsou zdrávi, jen táta má problémy se srdcem a brácha s alergií. Ale s tím nemám nic společného. Teda … skoro nic.