Určitě se vám už také někdy stalo, že jste viděli někoho v nesnázích a nabídli jste mu pomoc. Jenže ve finále jste dopadli ještě hůř, než ten dotyčný, jemuž jste „záchranné stéblo“ podali. Mně se tato situace přihodila jen pár dní před Vánoci.

Jednoho krásného dne, jsem posedával doma u televize a sledoval sportovní přenos. V tom mi zvonil mobil a na druhé straně se vystrašeným hlasem ozvalo: „Martine, jsi doma? Napadl nás s Arinkou pes. Jsme schovaní ve vchodu paneláku a ten pes tady pořád je. Přijď nám pomoct se ho zbavit.“

Nač čekat, začal jsem jednat. Nikdo přeci nebude ubližovat mamce s naší fenkou Rhodeského Ridgebacka. Vyrazil jsem tedy na záchrannou misi v domnění, že mám v kapse bundy pepřový sprej na případné odvrácení útoku agresivního psa.

Byl jsem už téměř na místě a v tom jsem viděl mamku i s Arinkou, jak stojí poblíž zmiňovaného paneláku a vesele si to štrádují ke mně. „Už je pryč, někam utekl,“ povídala vesele mamka. Jenže neměla pravdu. Zpoza druhého domu se čtyřnohý útočník vyřítil podruhé a se štěkotem se hnal rovnou na Arinku.

Rozběhl jsem se proti němu a snažil se v kapse nahmatat pepřák. K mému velkému překvapení byl fuč. Byl tedy čas na náhradní plán a okolo běžícímu psovi jsem vrhnul okolo krku.

Po chvíli jsem ho měl relativně pod kontrolou a společně jsme se váleli v hromadách sněhu a bahna. Má rodinka už byla naštěstí v bezpečné vzdálenosti a neznámý Labrador začal být klidnější.

Jednou rukou jsem ho pořád držel a druhou volal na Městskou policii v Liberci. „Tohle my neděláme, to musíte volat do útulku,“ ozvalo se z druhé strany. Nechal jsem se přepojit do útulku, ale ani tam mě nečekala kladná odpověď. „Nemám tady auto, budete muset počkat, než se mi vrátí,“ sdělila mi nepříliš uspokojivou informaci paní z útulku. Ale měla jiný nápad, chtěla podle čísla známky vypátrat majitele tuláka.

Vylovil jsem známku a chtěl začít číst, jenže mě něco zarazilo. „Devítimístná kombinace číslic není pro psí známky typická,“ pomyslel jsem si a pak mi to došlo. Majitel psa už měl asi s jeho útěky jistou zkušenost, a tak nechal vyrobit známku se svým telefonním číslem. Zavolal jsem, během několika minut byl na místě a rozjančeného psa si naložil do auta.

Já se vydal domů a začal jsem odhadovat vzniklé škody na mém oblečení. Nic zásadního jsem nenašel. Snad jen, že jsem měl na sobě několik desítek otisků psích ťapek od bahna. Horší situace na mě teprve čekala. Po příchodu domů jsem se vydal do koupelny, abych si opláchl ruce. Když bylo dokonáno, s hřejivým pocitem u srdce jsem si promnul rukama oči. To jsem neměl dělat. Takovou bolest jsem už dlouho nezažil. Říkal jsem si, co to sakra je?

No co by. Mamka mi zapomněla říct, že na útočícího Labradora použila mnou hledaný pepřový sprej. Jenže se trefila všude možně a jen ne na čumák. Takže při našem společném povalování jsem měl na sobě dávku spreje, že ani důkladná hygiena jej neomyla. Po několika hodinách bolest ustoupila a dál mě hřál pocit, že jsem někomu pomohl, byť to byl pes.