VYBERTE SI REGION

Během dne mi bylo jasno, že tohle je sport právě pro mě

Kozákov /FOTO, VIDEO/ – Největší podnik střední a východní Evropy připravují na Kozákově na tento týden. Sjedou se sem nejlepší jezdci downhillových disciplín. Koná se zde druhý ročník adrenalinové akce Kozákov Challenge. Rozhovor s Janem Profousem, organizátorem závodů.

10.8.2010
SDÍLEJ:
Fotogalerie
3 fotografie
Kopec Kozákov nedaleko Turnova hostí od 11. srpna druhý ročník adrenalinové akce Kozákov Challenge. Jedná se o závod série Mistrovství světa v downhill skateboardingu.

Kopec Kozákov nedaleko Turnova hostí od 11. srpna druhý ročník adrenalinové akce Kozákov Challenge. Jedná se o závod série Mistrovství světa v downhill skateboardingu.Foto: archiv pořadatele

Jedná se o závod série Mistrovství světa v downhill skateboardingu, kterého se účastní více jak sto padesát špičkových jezdců z celého světa. Závody začínají už ve středu. Organizátor Jan Profous osvětlil jejich vznik.

Co vás přimělo organizovat závod ze série mistrovství světa?
Jedná se o postupný vývoj našeho „organizovaní“, který dokládá vznik a vývoj downhillové komunity v republice. Začali jsme v roce 2004, kdy mi trvalo půl roku najít oddělené buňky jednotlivých jezdců po celém území naší vlasti. Nikdo nevěděl o těch druhých. Bylo nás tady velmi málo. Nebyla žádná základna, žádné webové stránky. Lidé se o tomto sportu dozvídali různými způsoby.

Ale dokázali jsme to. Sešli jsme se, jeden poznal druhého a začalo to mezi námi fungovat. Každý rok jsme se tak scházeli i nadále, se vzrůstající kvalitou jak silnice, tak zaopatřeni. Zároveň s tím se zvedala členská základna. Najednou nás bylo dvacet, pak se objevili kluci z Brna, najednou někdo z Jeseníku a lavina se začala nezadržitelně šířit.

Vyjeli na závody do zahraničí, podívat se, jak vlastně scéna vypadá za českými hranicemi. Když řeknu, že jsme jen koukali s otevřenými ústy, tak to bude slabý popis. Kluci jezdili úplně jinak! Mnohem rychleji než jsme kdy jeli my. Měli trať zabezpečenou a vše tak připravené! Jakmile jsme odjížděli z prvních závodů, v hlavě už klíčila myšlenka udělat takové závody u nás.

Začali jsme obesílat hlavní představitele mezinárodní organizace IGSA, která tyto závody zastřešuje, abychom se dostali k licenci. Bez ní nikdo ze zahraničí nepřijede. Trvalo čtvrt roku zlomit nedůvěru, že „kdesi na východě Evropy“ se má konat mistrovství Evropy. Nakonec se vše zdařilo a my ji obdrželi. Výsledek myslím mluví za vše, nechci ale znít namyšleně. Odezva je obrovsky pozitivní, shlédnutí videi z Kozákova nadprůměrná a kdo minulý rok nebyl, ten rok říkal, jak je mu líto, že prošvihl tak skvělou akci.

Co přivedlo k tomuto sportu vás?
Teď nevím, kterou verzi mam říci. Přišel jsem z mejdanu asi v pět ráno a zapnul televizi a koukal na Discovery, kde dávali hodinový dokument o příbuzné disciplíně. Okamžitě mě to učarovalo a pochopil jsem, že tohle chci dělat. Druhý den jsem jenom dokonal dílo zkázy a začal hledat na webu. Během dne mi bylo jasno, že tohle je sport pro mě. A tak jsem s kamarády sestrojil první prkno, začal zkoušet a natáhl do toho i další.

Vyzkoušel jste všechny disciplíny? Proč vás nejvíc učaroval právě buttboard? Kterou z disciplín považujete za nejvíc bláznivou?
Nevyzkoušel jsem všechny, vyzkoušel jsem jich ale dost. Někde si opravdu nejsem jist, zda lidé, kteří na tom jezdí jsou příčetní. Nejvíce bláznivý mně osobně připadá skullboard, kdy se jezdí stejně jako na buttboardu, až na to, že se jezdí hlavou dolu z kopce a brzdí se gumou, která je přidělaná uprostřed prkna (my brzdíme standardně – botami). Jezdec tedy nejenom že jede hlavou dolu z kopce, ale celou dobu má zatnuté břicho a až ve chvíli kdy chce brzdit, povolí svaly a prohne se do prkna. Tím zatlačí na onu gumu a začne brzdit. Navíc se z tohohle prkna velmi špatně vystupuje.

Buttboard mne osobně učaroval díky několika faktorům. Jezdí se vleže, člověk tedy dosáhne větší rychlosti, než vestoje. Když spadneme z prkna my, kloužeme se většinou po silnici. Když někdo spadne z longboardu, kutálí se a má mnohem větší šanci, že se vážně zraní. A do třetice je to skladnost a váha. Buttboardové prkno je vlastně přerostlý skateboard.

Jak velká je členská základna v ČR? Jak si stojí sousední státy?
Je co dohánět! Začali jsme opravdu v pár lidech. Dnes odhaduji majitele všech prken v republice na tři sta až pět set lidí. Ale opravdu se strhla lavina v posledních letech. Dříve se ozval jeden člověk měsíčně, že chce také prkno, dnes je to minimálně jeden týdně. Velmi rychle tak dotahujeme průměrem downhill/populace státu, ale za ostatními ještě samozřejmě zaostáváme.

Velmi nám v tomto pomohlo, že máme spřízněnou duši ve světové špičce – Čecho Kanaďana Mischo Erbana, který minulý rok vyhrál titul mistra světa v kategorii longboard. Mluví plynně česky a na kombinéze má kromě kanadské vlajky i naši. Ten klukům předává neustále velmi cenné informace, zkušenosti a kluci se tak mají na koho lehce napojit a kým se nechat vést.

Třeba takoví Francouzi mají vlastní národní závody, vstup do jejich organizace se platí členskými příspěvky a každý jezdec je poté automaticky pojištěn po dobu celé závodní sezóny.

Sám jste aktivní závodník, kolika závodů ročně se zúčastníte?
V první řadě jsem normální pracující občan, takže jet všechny závody, které bych chtěl je říše snů. Obecně jsme si stanovili mezi sebou jet alespoň jedny závody ročně ve světě a samozřejmě se scházet i doma. Kluci s longboardy se do toho tento rok opřeli pořádně a jedou jich mnohem víc, což jim samozřejmě neskutečně závidím. My jsme navíc limitovaní organizováním závodu na Kozákově.

Jak vypadá vaše příprava? Berete ji vážně nebo je to čistě jen koníček?
Je tu většina lidí, kteří samozřejmě jezdí pro zábavu a nevěnují přípravě pozornost. Prostě si jen udělají dovolenou. Tam spadáme i my (buttboard). Menší skupina jezdců, kteří jsou už na „profesionální úrovni“, se připravuje klidně půl roku dopředu.

Třeba takový William Stephenson z U.K. půl roku dopředu ví, že pojede závody a ví, kolik potřebuje ideální váhu. A tak od toho okamžiku pečlivě chodí do posilovny, dodržuje životosprávu a snaží se dostat svalovou hmotu na požadovanou úroveň.

Na první pohled je jasné, že jezdcům při troše neopatrnosti hrozí zranění. Stala se vám vážnější nehoda?
Relativní pocit rychlosti v kombinaci s adrenalinem v krvi je velmi zrádný. Člověku trvá, než pochopí, že to co se na prkně tváří jako padesát kilometrů v hodině je ve skutečnosti o třicet více a že ostrou zatáčku stejně jako auto nemůže projet ve sto třiceti.

Pak už je to jenom o zkušenostech a ovládaní tohoto pocitu, který říká „jedeš pomalu, jeď rychleji!“ Člověk se musí naučit tyto pocity ovládat a po pravdě, malé dítě, které se spálí o sporák už to podruhé také neudělá.

Tento sport prostě vyžaduje dobře kombinovat své dosavadní zkušenosti, ovládat dobře prkno a uvědomovat si rizika, která po trati jsou a mít pod kontrolou adrenalin.

Typicky příklad: Na kopci se dohodl s Italem, že si jen tak o volných jízdách zajezdíme a kdo bude dole rychlejší vyhraje pivo. Co jsem ale nevěděl, že se jedná o Itala, který na buttboardu najezdil tisíce kilometru a má desetileté zkušenosti. Pro mě to byly třetí světové závody. Ital se rozjel a zmizel z dohledu. Dojel jsem ho až na rovince dole a pověsil se mu na záda. Rovinka ústila v ostrou 180 stupňů zatáčku.

Řekl jsem si, že budu brzdit ve chvíli, kdy začne brzdit Ital, tou dobou jsme oba jeli tak devadesát kilometrů v hodině. Ital zabrzdil před zatáčkou velmi ostře a projel. Neměl jsem tolik zkušeností a tak jsem po brzdění najel do zatáčky moc ostře a vlétl do balíků se slámou, které slouží jako záchranné mantinely.

Odnesl to kotník, dodnes ho necítím jako sto procentně funkční. Typický příklad toho, jak to nemá vypadat. Nebyly zkušenosti a povolil jsem uzdu adrenalinu. Za svou chybu jsem zaplatil a můžu být rád, že tak málo.

Jeden od nás má řekněme ne zcela funkční koleno, já kotník, třetí je zdevastován z horolezectví, kterým se živí, dostatečně. Nejhorší případ co se nám stal vypadal celkem nevinně, ale nakonec ho odvážel vrtulník. Pochroumané vnitřnosti a doktoři říkali, že kdyby přiletěl o deset minut později, už si s námi nezajezdi. Mimochodem má prima jizvu na půlce břicha.

10.8.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Stalinovy ruce v práci v Podhorské ulici.
AKTUALIZOVÁNO

Stalinovy ruce už zase pracují

Výstava semestrálních prací studentů katedry designu Technické univerzity v Liberci
10

Studenti předvedli textil i šperky

Na hradě přezimují netopýři

Turnov - Celý areál hradu Valdštejn se na začátku ledna zachumlal do silné sněhové peřiny. A že je tu opravdu zima, dokazují jen čtyři netopýři.

Stát pátrá po majitelích čtyř tisíc domů. Když se nepřihlásí, přijdou o ně

O vydání nemovitostí po sedlácích, emigrantech či obětech války žádají tisíce Čechů ročně. Uspějí jen stovky z nich.

Semilské kino Jitřenka zažilo superskvělý rok

Semily - Loňský rok 2016 byl nejúspěšnějším v historii kina, táhne alternativní obsah i kasovní trháky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies