Dvaačtyřicetiletá Eva z Liberce je člověk, který doslova žije pohybem. Nebylo tomu tak ale vždycky. Intenzivně začala cvičit před čtyřmi lety. A její postava s ženskými tvary a útlým pasem také nebyla záležitostí několika dnů. Přišly i propady a pády. Důležité je nevzdávat to.
Mohlo by vás zajímat: Proměny liberecké přehrady
„Já jsem vlastně jednou z prvních návštěvnic zdejšího fitka. Otevřelo se v 2013, bylo to pondělí a já začala chodit hned v úterý. Tehdy jsem měla něco necelých osmdesát kilo, sedmdesát šest, sedm, tak nějak. S cvičením přišla i úprava jídelníčku. Na začátku jsme si s trenérkou sedly a řekly si, co je důležité, kdy, jak a co jíst. Trochu to komplikuje fakt, že jako kontrolorka kvality pracuji v nepřetržitém provozu. Denní i noční dvanáctky, takže bylo trochu obtížné skloubit, aby se do dlouhého či krátkého dne vešla všechna jídla, která jsou k hubnutí nezbytná.
Tedy snídaně, svačina, svačina, oběd, opět dvakrát svačina a večeře. Někdy jsem vzhůru 24 hodin, pak po noční, když jdu brzy spát, má můj den naopak jen pět hodin. Ale dá se to. Při krátkém dnu začnu lehkou snídaní, vynechám vše sladké, co už tělo nestihne spálit, nahradím to bílkovinami. Při noční tu mám kefír nebo proteinové nápoje, oříšky. Žaludek je stejně nastavený tak, že po půlnoci zkrátka spí," popisuje tmavovláska Eva, ze které životní energie jen čiší.
A PŘÍŠEL ZÁSEK
Nebylo to tak vždycky. Loni v létě přišel zásek a do fitka se znovu vrátila až po půl roce. „Běžně cvičím tak třikrát, čtyřikrát týdně, ale na léto vždycky trochu vypadnu, protože jezdím s dětmi po táborech. Práce s dětmi mě hrozně baví, a když ty moje už odrostly, věnuji se jiným. Jenže letos jsem letní výpadek měla až do prosince," prozrazuje na sebe Eva.
NESMÍTE REZIGNOVAT
Za tu dobu nejen plíživě nabrala kila, která shodila během čtyř let, a ještě přibyla další. Než se Eva pustila do seriálu s Deníkem, vyhoupla se ručička váhy už na magickou osmdesátku. „Doháněla jsem resty, stres z práce, vyčerpání," vysvětluje, a tak letos v lednu znovu začala.
Jedna věc je ale říct si: „měla bych", druhá opravdu začít. Známe to všichni: teď nemůžu, mám tohle, přijedou děti, bude oslava, navíc ta schůzka, začnu příští týden. Fakt.
Jenže týden se pomalu mění v rok a po něm přijde rezignace. Jak to bylo u Evy? Bojovala jste s něčím podobným, ptám se? No jéje! Byla jsem hrozně vyšťavená, unavená životem, jenže trenérka Martina moc dobře ví, jak na nás. Že to máme každá jinak a umí nás správně motivovat. Mně třeba řekla: „Mám tu pro tebe jednu akci a vím, že ty to dokážeš, že se umíš kousnout a zvládneš to". Přesně tak to mám.
Musím mít před sebou nějaký cíl, jen tak se pouze udržovat, to mi nejde."
Z DNEŠNÍCH DĚTÍ JE MI SMUTNO
„A jaký je ten váš?" nedá mi to. „Dohonit děti," směje se. Jako instruktorka dětských táborů dobře ví, o čem mluví. „Některé děti místo toho, aby s námi běhaly po lese, radši chtějí sedět na mezi a koukat. Musí vidět, že běháme my, staré kozy, my jim musíme ukazovat směr, že sezením a koukáním si jen zadělávají na budoucí problémy.
Když někdy potkávám některé děti po městě, je mi z nich teskno," svěřuje se a připomíná historku ze školy: „Náš učitel nám vždycky, když jsme si vymýšlely, proč nemůžeme cvičit, říkával: Vy si na mě jednou vzpomenete. Dneska se ulíváte a chci vidět jedinou, která ve třiceti nebude chodit do tělocvičny. A měl pravdu."
A co se týká našeho seriálu? „Já ani tak nechci shodit kila, chci se hlavně zformovat, nabýt energii. Je mi nakonec jedno, jestli vážím osmdesát kilo, ale nesmím vypadat jako reklama na Michelin. Mít pěknou ženskou postavu není nic špatného a já mám své tvary ráda," vysvětluje Eva.
I tak ale bilancujeme. Za tři měsíce pod drobnohledem Deníku má Eva dole pět kilo, ale především v pase má o osm centimetrů méně. „Když jsem před čtyřmi lety začínala, známí se mě ptali, kolik jsem shodila. Když jsem řekla tři kila, kroutili hlavou, že je to málo. Jenže na centimetrech v pase, kolem boků a stehen jsem měla o půl metru míň! A to už je na postavě pěkně znát," dodává Eva.
Přečtěte si také další příběhy statečných žen ZDE
Otázka pro trenérku studia Martinu Daher
Proč dochází u žen k tzv. záseku a je horší začínat se cvičením podruhé?
„Nejčastější brzdou u žen jsou vždy nové starosti a s tím zbytečný stres. Bohužel to bývají dost často smutné události jako úmrtí v rodině, rozchody, rozvody, péče o staříky, starosti s dospívajícími dětmi, změna práce apod. Paradox je, že pokud ženy přestávají cvičit kvůli úrazu nebo jiným zdravotním komplikacím, brzy se vracejí a chtějí tělo dát opět do kupy. Návrat je vždy velice těžký, oddalují ho a hledají výmluvy, proč ještě nezačít. Každopádně právě ono cvičení a správné stravování je nejlepší lék na odbourání stresu. Pokud učiní ten nejtěžší krok samy, my je nadále můžeme motivovat a rozhodně jim pomoci dát tělo opět do kupy. Návrat je lehčí než začátek, tělo si pohyb velice dobře pamatuje a naše svaly reagují mnohem lépe a rychleji než tenkrát poprvé.