O historii a především technické stránce Kittelova domu toho ví dnes snad nejvíce. Zpracovává totiž žádost o dotace z Evropských fondů.Jana Sedláka, bývalého kastelána státního hradu Grabštejn, Burg nadchl natolik, že ho chce zachránit. Říká, že Burg je jedinečnou stavbou a v podstatě i zámkem. Nechme ho o stavbě vyprávět:

Zámeček ze srubu

Zámek, či spíš zámeček byl postaven ze dřeva technikou roubení. Roubení, ale i technika hrázděných budov bývala za časů Marie Terezie v tehdejším Rakousku a tím i v Čechách, na rozdíl od sousedních německých zemí vnímáno jako technologie zastaralá, dočasná a hodná zániku. Tehdejší úřady se této technologie obávaly zejména s ohledem na obávanou snadnou spalitelnost těchto konstrukcí.

Roubené domy se potýkaly s nejrůznějšími zákazy a omezeními a často bývaly skrývány do takzvaného „kožichu", tedy omazáním roubených stěn hliněnou mazaninou připevněnou k roubení za pomoci dřevěných kolíčků a dalších pomůcek. V případě našeho zámku tomu bylo sice podobně, ale uvnitř.

Roubení bylo z vnější strany viditelné, jak bývalo v zapadlých horských krajích tolerováno, ale zevnitř bylo omazáno hliněnými omítkami tak, že nikdo nepoznal, že se nachází ve srubu.

Za zkázou rybníček

Ve sklepeních tajemného zámku se nachází rybníček malá vodní nádrž, napájená a spojená s několika dalšími podzemními, pravděpodobně vodoléčebnými díly.

Sklepní bazének byl součástí důmyslné soustavy horských pramenišť a podzemních vodních nádrží. Tak se prakticky nikdy nemohlo stát, že by obyvatelé uvnitř trpěli žízní či nedostatkem vody a vodu nemuseli namáhavě donášet. Nicméně v případě Burku je pravděpodobné, že šlo o vodoléčebnou soustavu.

Důmyslné vodní dílo, přesněji řečeno jeho zanedbaná údržba, se také stalo jednou z příčin zániku domu. Zanesené a přerušené podzemní kanály a odvodnění nedopravovaly vodu tam, kam měly, ale voda a vlhkost naopak začala pronikat a působit škody úplně jinde. Vlhkost a jí způsobené biologické procesy rozvoj plísní a dřevokazných hub postupně narušila statiku zámku a ten se začal rozpadat.

Dnes se po mnoha letech úsilí můžeme pyšnit, že jsme objevili podstávkový dům.

Poslední kuchyně

Bohužel, soustředili jsme se na roubení a hrázdění, ale mezitím téměř zanikly srdce těchto domů patrová topeniště se zděnými kuchyněmi, umístěnými nad sebou.

Na zámku se tak nachází patrně poslední dvojice působivých patrových černých kuchyní. Na severu Čech není v roubené či hrázděné stavbě žádná takto dobře dochovaná kuchyně. Otevřená topeniště s ohněm pod kotlíky či pekáči začala hlavně během 19. století mizet a s rozvojem moderní doby si hospodyně začaly pořizovat sporáky. Oheň byl uzavřen odděleně od obytných prostor a kuchyní a moderní doba se svými záclonkami, plochými hrnci, žehličkami, ale i např. s knihami vtrhla do světa žen a z kuchyní se rychle šířila světem. Černé kuchyně a kupříkladu také pece tak můžeme obdivovat sem tam na zámcích či ve skanzenech. Patrová černá kuchyně jako součást roubeného či hrázděného domu je již ale opravdová rarita.

Proč až nyní?

Starší generace etnografických badatelů, kteří měli zkoumání srubů takříkajíc v popisu práce, se zabývala hlavně štíty lidových domů, vnitřním uspořádáním a členěním, domy třídili na hrázděné, roubené apod. Etnografové se ve svém bádáním příliš nezabývali pojmem času, starší domy často nedovedli rozpoznat a tak Kittelův dům v Krásné u Pěnčína jako typově nezařaditelný ucházel jejich pozornosti.

Stavební historici, průzkumníci a historici umění se zase zabývali hlavně stavbami zděnými a to hlavně ve městech, nebo zkoumali hrady a zámky. Roubená stavba v horském terénu v příhraničí jim tak unikala. Dnes jde tedy o unikátní objev.

Navíc máme i technologické možnosti zjistit s velkou přesností i rok pokácení trámů použitých při stavbě, tedy poměrně přesně datum výstavby dotčené budovy. Podobný průzkum byl odborníky proveden také u Kittelova domu. Víme tak, že nejstarší trám použitý na stavbu domu byl tak pokácen již před rokem 1750.

Unikátní i krovy

Na krásenském Burku je použita archaičtější metoda zpevnění roubené konstrukce tzv. kleštinami, tedy zpevňujícími svislými trámy zpevňujícími při vnějších i vnitřních stěnách domu roubenou konstrukci, aby se nerozjížděla. Podobně unikátní je i konstrukce krovu.

Pod mansardovou střechou z 2. poloviny 18. století bychom obvykle očekávali ležatou stolici se systémem střídajících se plných a prázdných vazeb, jak je tomu u zámků, kostelů, škol či far z té doby obvyklé. U Burku je ale krov postaven postaru v hambalkové soustavě, běžné v lidovém stavitelství.

Vnější mansardový vzhled je umožněn díky námětkům, tedy dodatečnou konstrukcí, která zdvihá některé části střechy vzhůru a vytváří tak charakteristický lomený tvar střechy rozdělený vloženou římsou vedví.