Jak se ti nebožtíci mají u nás v horách cejtit?

Není divu, na hřbitově se o půlnoci zpravidla příliš nesvítí a jejich nohy poněkud svazuje alkohol. Nebo snad ještě něco jiného? Rozjařené chování, mírně připomínající imbecilitu, by tomu mohlo napovídat.

A první náhrobek už se poroučí k zemi, a po něm druhý, třetí. Noha v kanadě srazí urnu, která se otevírá a nebožtíkův popel tiše mizí v trávě. Ohromná švanda. Skleněná váza třískne o žulu a zaschlé kytky se rozletí po okolí. Bezvadný adrenalin, takhle se beztrestně vyřádit. Sádrový Kristus na kříži se nemůže bránit a bezmocně letí do kopřiv u hřbitovní zdi. Hlava s trnovou korunou se kutálí po dlažbě a na chvíli poslouží co fotbalový míč. Je to věc, takhle si o půlnoci zablbnout.

Tu však náhle, kde se vzal, tu se vzal, od země se odlepí jeden stín, a po něm druhý a další a další. Kde se tu vzaly? Tady, kde živáčka stěží pohledáš?

„Bacha! Hlídač," chlapci už si všimli.

Ale ne, žádný hlídač, žádný kostelník. Bez berliček, hnáty křivé, kostry léty vybělené, z některých ještě cáry masa padají. Jen pomalu jdou, bezkrevné rty slůvka nevydají. Kosti vržou, blíž a blíž. A už se svými pařáty sápou po hrdlech bezbožných ničemníků a ti, s hrůzou v očích, neschopni slova ni pohybu, strnou jak kamenné sloupy a tiše očekávají spravedlivou odplatu oživlých mrtvých nemrtvých. A ti rdousí, koušou, drtí. Neodvratně a nemilosrdně.

Tak takhle nějak by se nám to možná líbilo, pěkně v teplíčku u televize s hrnkem kafe v ruce, sledovat horor. A nejspíš bychom to těm „hrdinům" i přáli, aby je za jejich činy rozsápaly pařáty nebožtíků, leč není tomu tak. Božská spravedlnost bývá slepá a pokud ne, jejích úmyslů zpravidla nedohlédneme. A tak nezbývá, než čekat na tu obyčejnou spravedlnost, tu lidskou. Leckdy také bývá slepá a leckdy ani jejích úmyslů nedohlédneme, ovšem je to jediná spravedlnost, která nám zbývá. Snad se tedy bude činit.

Prozatím tu zůstal jen po nájezdu barbarských vandalů poničený hornotanvaldský hřbitov. Škoda v penězích veliká, morální škoda pro pozůstalé nevyčíslitelná. Hrob opravíš, ale popel mrtvých zpátky nevrátíš. Injekce 40 tisíc korun, které promptně uvolnilo město Tanvald alespoň na nejnutnější opravy, vrátí hrobům jejich fazónu, ale některé škody již napravit nelze.

Chudáci nebožtíci. Nikomu nic zlého nedělají, jen si tak v hrobě leží v odlesku dávných vzpomínek a osudů a přece se na nich parta vandalů s chutí vyřádí. Bůh suď, jaké slasti jim to může přinášet. Je to prostě adrenalin. Že? Anebo vrchol debility? Vyberte si, jak komu libo. Odplata by však měla být sladká.

Václav Hošek