Manifest poslaný do Paříže zůstal bez ohlasu. „Alespoň Žitavsko napraví starou křivdu na našem státu,“ komentoval situaci zemský vrchní archivní rada PhDr. Otakar Bauer ve studii Žitava v českých dějinách (1947).

O životě Čechů v Sasku před druhou světovou válkou podává zajímavé svědectví občan Žitavy František Medek. Podle něho působilo v Lužici pětadvacet spolků, které udržovaly kontakt s vlastí. V roce 1910 založili Češi v Žitavě spolek Pokrok, v Petau (dnes součást města) Kajetán Tyl pozval tehdy nově založený pěvecký dělnický sbor Ještěd z Liberce, aby zde koncertoval. Prodchnuti vlastenectvím připravovali jazykové kurzy, vánoční besídky a kulturní setkání. V Žitavě vystupoval vynikající český houslista Josef Muzika a přijel i další pěvecký spolek Hlahol. Cvičení pořádala tělocvičná jednota Fügner a spolkovou činnost v Žitavě podporovali občané České Lípy i Hrádku nad Nisou.

Žitava měla krematorium, kde byli Češi pohřbíváni žehem za doprovodu české hymny. Proběhlo zde v roce 1916 rozloučení s vynikajícím politikem a lékařem z Liberce Václavem Šamánkem, jeho pohřeb byl manifestací Čechů před rozpadem rakouského mocnářství. Po prvé světové válce byl život české menšiny v Žitavě pestrý a bohatý. S nástupem fašismu však dochází k pronásledování Čechů a zákazu činnosti všech spolků.

Prodaná nevěsta také v ruštině

Svědectví o životě Čechů těsně po druhé světové válce přináší i Jan Hrdlička, kulturní referent národního výboru v Žitavě. Činnost českých spolků a škol byla definitivně ukončena v roce 1938, ale již v květnu 1945 se scházejí čeští občané v Žitavě, aby vytvořili první národní výbor v zahraničí. Přijíždějí sem Jan Harus, komunistický poslanec, Josef Veverka za sociální demokracii a liberecký komandant Rudé armády Fedorov. Žitavský český výbor řídí zásobování města potravinami, spotřebním zbožím, neplatí marky a lidé nakupují bez peněz, jen na poukázky. Aktivní je Československý červený kříž a začínají působit i kulturní spolky.

Liberecké divadlo přijíždí na podzim a hraje Prodanou nevěstu. Je uváděna na programu i v ruštině. Knihovna zahrnuje osm set českých knih, děti mají svůj jazykový kurz, je organizována tělovýchova. V létě je uspořádán pro pětašedesát dětí výlet do Prahy. Národní výbor neomezuje svou činnost jen na Žitavu, ale působí i v širokém okolí, kde nebylo tak početné obyvatelstvo. Od srpna je tak Ústředním národním výborem.

Stalin zamítá požadavek

V práci Jiřího Kapitána, asistenta ČVUT v Praze, je dokonce Žitavsko nazýváno Českou Lužicí a podle něj by Lužičtí Srbové byli ochotni přičlenit celé území k Československu. Kulturní obec česká i lužickosrbská spolu s politiky vyjadřovala tak slovanskou vzájemnost obou národností, spjatou i společnou kulturou z dob středověku. Území Lužice však již v předválečném období bylo národnostně spíše německé, zvláště pak po válce, kdy sem přicházeli repatrianti anebo dobrovolně se přistěhovavší sudetští Němci. Počet obyvatel tak vzrostl téměř k padesáti tisícům a Češi zde tvořili malou menšinu.

Požadavek Čechů, zaslaný na jednání velmocí do Postupimi se žádostí o přičlenění celého území Lužice k Československu, okamžitě zamítl Stalin, ale ani prezident Beneš se nevyjádřil vstřícně. Snahy o připojení Lužice tak zůstaly nenaplněny a Žitavsko zůstalo pod komandaturou Rudé armády a správou českého národního výboru jen pár měsíců.

Slovanský duch i nadále přetrval

V Žitavě Češi svou politickou, kulturní a společenskou aktivitu definitivně ukončují vznikem Německé demokratické republiky. Mezi oběma národy, českým a lužickosrbským, však duch vzájemné slovanské pospolitosti zůstává. Formálně socialistické Německo ponechává jazyk i ve školách a v úředním jednání však převažuje němčina. Tradice a srbská kultura jsou výrazně podporovány po celá léta z Čech. Dnes, kdy na území Lužice byly ponechány dvojí názvy obcí, souznění s tradicí, kulturou, ve vztazích a životě mezi oběma národy zůstává. Fakta ze života lidí Lužice jsou přesvědčivá, že na sever od naší vlasti žijí nejen Němci, ale i lidé spjatí po staletí s českým národem, spojeni historií, podobným jazykem a duchem Slovanů.

Zpracoval Milan Turek