Chtěl k potápěčům, ale opsal si špatné telefonní číslo

Na konci letošního března mu přibylo nejvyšší vyznamenání pro dobrovolné záchranné složky. Ředitel krajského vojenského velitelství mu udělil pamětní medaili.

Jak jste se dostal k vodní záchranné službě?
K vodní záchranné službě jsem se dostal před devíti lety obrovskou náhodou, spíš omylem. Na výstavě pořádané ke Dni Země mě zaujala nástěnka potápěčského klubu Kareta. Ozval jsem se na kontaktní číslo a začal jsem chodit do bazénu na pravidelné tréninky, které mě velmi bavily. Ani nevím, po jaké době jsem zjistil, že jsem si opsal špatné číslo a místo k potápěčům, kteří nás učili pohyb pod vodou, jsem se stal zapáleným vodním záchranářem.

Jaké akce s vodními záchranáři vám připadaly nejzajímavější?
Rozhodně uvedu otevírání řeky Moravice, kterého jsme se zúčastnili několikrát s jinými skupinami vodních záchranářů, a kde jsme pomohli z vody mnoha vodákům. Neméně zajímavé byly akrobatické skoky na lyžích do vody – Watermania, které jsme zajišťovali v Jablonci i v Praze. Výhled na skokany jsme měli přece jen nejlepší, jelikož jsme byli přímo v doskočišti.

Kdy vám naopak tuhla krev v žilách?
Určitě při pátrání po utonulém, to se nelíbí nikomu. Naštěstí se jednalo jen o něčí vtip. Také evakuace osob při povodních nebo resuscitace tonoucího jsou zážitky hodně silné a emotivní. Neustále trénujeme různé druhy zásahů a jsme připraveni je co nejlépe provést, přesto radši budeme stále jen trénovat a doufat, že naši pomoc nebude nikdo potřebovat.

Je práce vodního záchranáře náročná či nebezpečná?
Z pohledu lidí jsme plavčíci, co sedí na židličce, opalují se a koukají po plážích. Co by na tom mohlo být nebezpečné nebo náročné? Vtom se v dáli někdo začne topit a desatero bezpečného pobytu u vody jde stranou. Rozpáleni od sluníčka skáčeme do studené vody, sprintem plaveme k tonoucímu, a potom s poměrně těžkým břemenem zpátky na břeh a následně třeba resuscitujeme. Zatím kolega manévruje s lodí mezi plavci, co si myslí, že motorový člun zastaví na místě, aby přispěchal na pomoc.

A co jiné akce mimo přehradu?
Třeba při jarním závodě kajaků, když stojíme devět hodin v mokrých neoprenech promrzlí na břehu řeky a doufáme, že se již blíží konec akce, začnou unavení závodníci, snažící se z posledních sil zlepšit si pozici, chybovat. Jakmile se ocitnou mimo loď, jsme tu pro ně my. Skáčeme do mělké vody plné kamenů jištěni lanem a snažíme se co nejrychleji pomoci. Teď už nejde o místo na bedně, ale o víc. Adrenalin nás na chvíli zahřeje a pomlácená kolena přestanou bolet, to vše se vrátí, když vylezeme z vody.

Co si myslíte, že o činnosti záchranářů míní lidé?
Naše práce je pro nás koníčkem. Někdo nás označuje za flákače, někdo za skauty a jiný za hrdiny či blázny. Ale jsme jen lidé, co chtějí pomáhat jiným a věnují spoustu času a peněz tomu, aby toho byli schopni a mohli třeba „jen“ nějakému děcku u přehrady zalepit odřené koleno. Chápeme, že většinou lidé naši práci ocení, až když naši pomoc potřebují.

Zpracovala Nikola Jakoubová