Den sekyrek ukázal život pravěkého člověka

Je sobotní dopoledne, horký červencový den a na návrší obce Krásná nedaleko Maršovic na Jablonecku se ozývají údery kamene. To si hrstka návštěvníků zkouší, jak kamenné nástroje opracovávali lidé v pravěku. Stejné zvuky se právě v těchto místech ozývaly už před 7 tisíci lety. Dávno před tím, než tu své umění prováděl Faust Jizerských hor, doktor Kittel. Je Den sekyrek, který se tady v Kittlově muzeu koná letos už podruhé.Největší naleziště v Evropě

Právě tady v rozsáhlé oblasti táhnoucí se od Jistebska přes Maršovický vrch, na rozhraní jižních svahů Jizerských hor a údolí Jizery, se nachází jedno z největších neolitických nalezišť pravěké těžby zelené břidlice či přesněji metabazaltu typu Pojizeří.

Vzácné suroviny, která sloužila pravěkým zemědělcům k výrobě kamenných nástrojů. Především sekyrek k opracování dřeva. Kámen patřil, díky své tvrdosti, která se utvářela díky tisíciletému „přetavení sopečného prachu s částicemi chloridu, živce a pyritu", k velice žádanému materiálu.

Z Pojizeří putoval do dalekých oblastí Porýní, Baltu či severní Itálie. „V rozmezí let 4860 až 5300 před Kristem se ho tu vytěžily tuny. V oblasti byly objeveny přes tři milióny nálezů v podobě úštěpů a zlomků z opracovaného materiálu," vypráví návštěvníkům Václav Drnovský z katedry archeologie hradecké univerzity, který se na danou oblast specializuje.

Těžba spadá podle odborných analýz na základě radiokarbonového měření uhlíku do mladší doby kamenné, takzvaného neolitu, kdy sběrači a lovci začali měnit způsob obživy a stávali se z nich zemědělci. To je poutalo k jednomu místu a jeskynní převisy nahradila první obydlí, začínaly se budovat také první svatyně, takzvané rondely. K tomu potřebovaly příslušné nástroje," pouští se archeolog do poutavého výkladu.

A tak zatímco sběračům a lovcům starší a střední doby kamenné (paleolitu a mezolitu) stačil na výrobu primitivních zbraní, hrotů a škrabadel k obdělávání kůže známý pazourek, k obdělávání dřeva bylo zapotřebí mnohem tvrdšího materiálu.

A tím byl právě zmíněný kontaktní rohovec či metabazalt. K jeho výhodám patřila i schopnost podélného lomu, která kámen přímo předurčovala k výrobě sekyrek. Archeolog Václav Drnovský předvádí, jak se kámen pomocí šikovných úderů postupně ulamoval až vznikl polotovar. Kámen se pak brousil a leštil, aby pěkně vklouzl do dřevěného topůrka s vydlabaným otvorem. K tomu však vedla dlouhá cesta.

Kamenné dílny na Jistebsku

Ve zdejších „dílnách" se kameny hrubě opracovaly. Jako polotovary putovaly do míst, kde bylo dost pískovce k dalšímu opracování. Bylo to efektivní, protože se nemusely přemisťovat celé bloky kamene, navíc s nejistým výsledkem, zda se z něj podaří vyrobit kvalitní nástroj. Že to nebylo nijak jednoduché, dokazují tisíce „zmetků" nalezených v těžebních jámách v okolí. Podle dalších nálezů nebylo v místě žádné osídlení, dá se odhadovat, že tu byly jen jakési první „dílny" na opracování kamene, který se pak dal směňovat.

„Našly se tu i zbytky pravěkého ohniště, pomocí expertíz dokážeme také určit, co tu v té době rostlo, ale to je tak všechno," vysvětluje archeolog, zatímco zručně opracovává kámen. Zkusit si to mohou i návštěvníci Dne sekyrek, kterým organizátoři z areálu Kittelovska připomínají dávnou minulost kraje. Ti šikovnější jsou chváleni, že si neurazili prsty.

Opracování kamene z bloku do hrubého polotovaru trvalo podle Václava Drnovského několik desítek minut. „Broušení několik desítek hodin," dodává archeolog. „U pravěkých lidí to nebyla otázka času, ale životní nutnost. Pokud si chtěli postavit obydlí, museli si nejprve vyrobit nástroj k opracování dřeva. Dovedu si představit, že to pro ně nebyla žádná otravná nutnost. Když nástroje hodiny opracovávali, jistě si přitom vyprávěli, zpívali, byla to svým způsobem psychosociální záležitost. Něco jako draní peří," nabízí přirovnání.

„Navíc výroba jedné sekyrky nemusela být nutně prací jednoho jediného člověka. Dokážu si představit, že to jednomu nešlo, druhý ho pozoroval, dostal nápad a práci dokončil," přehrává obraz pravěkého života archeolog Václav Drnovský.

Způsob opracování kamenných nástrojů archeologové zkoušejí v experimentálních laboratořích. „Zkoušíme tu i vyvrtávat otvory, které se pravděpodobně dělaly pomocí dutého bezového luku, jímž se sypal dovnitř abrazivní materiál a otvor se vrtal třením o kámen, podobně jako když rozdělávali oheň. Ale to je jen odhad. Tato technologie pro nás zůstává stále záhadou, protože odpad, který při experimentování vzniká, se liší od nálezů," líčí archeolog.

Znamená to tedy, že pravěcí lidé byli chytřejší než jsme dnes my, navzdory všemu technickému pokroku? „Spíš v tom hrála roli obrovská zkušenost a pak čas, který tomu mohli věnovat," dodává Václav Drnovský. Den pravěkých sekyrek nekončí. Kdo si prohlédne a vyzkouší výrobu nástrojů, která se jak archeolog dodává, později zvrhla ve výrobu zbraní, může si jít s jeho kolegou, geologem Petrem Šídou prohlédnout lokality těžiště.

Středověk a hromový kámen

Archeologické výzkumy se v nich provádějí poměrně krátce, začalo se až po roce 2000. Ale už za první republiky naznačovaly některé indicie, že se tu vzácné naleziště může nacházet. Archeolog, který chtěl s průzkumem začít však tragicky zahynul, a tak trvalo desítky let, než se na „sekyrkových polích" mezi Železným Brodem, Tanvaldem a Jabloncem začalo znovu bádat.

První nálezy se tu přitom objevily už při středověkém osídlení. Vzhledem k tomu, že byly roztroušeny po polích, považovaly je lidé za orné nástroje. Když ale zjistili, že k obhospodaření pole by sloužily jen těžko, přiřkli jim rituální význam. „Byli přesvědčeni, že slouží jako ochrana před bouřkou. Říkali jim proto hromový kámen a dávali si je do krovů," připomíná Václav Drnovský.

Den sekyrek pokračuje dalším přednáškovým blokem. Lidé se vyptávají na podrobnosti, život v pravěku je zajímá, ve spojení s konkrétními úkony najednou dostává jasné kontury. A pro děti je mnohem přínosnější, než hodina dějepisu. Prohlížíme si mozoly na rukách, které vznikly rubáním do kmene. Je to očistné.

Život pravěkého člověka si můžete vyzkoušet také třeba v archeoparku ve Všestarech u Hradce Králové. Kdoví, jestli se nám jednou dovednosti jako rozdělat si oheň bez sirek, nebudou ještě hodit.