„Do-re-mi-fa-sol-la-si-dóóóóó," řvu na celé kolo. Kolega novinář z NOVY mě točí na kameru v malém foťáku, který má na dvou špagátcích kolem krku, aby mu nespadla. Vidím, jak se mu klepe ruka. Že by tolik adrenalinu? Ba ne. Běžel po schůdkách nahoru jak závodník, kdežto já stoupala co noha nohu mine. Jeden… dva… deset… padesát… sto… sto sedmdesát, dvě stě, dvě stě devatenáct, dvě stě dvacet…

A jsem nahoře. Chce se mi křičet: „Jo, mám to!" Ale místo toho spustím: „Do-re-mi…" To bylo první, co mě v kontextu s Pepinem z Postřižin alias Jaromírem Hanzlíkem a komínem napadlo. Zdeněk se začal smát ještě víc a kamera se mu rozklepala. Jsme na vrcholu komína, vylezli, spíš vyručkovali jsme 63,5 metru. Všichni tři. Čtyři hodiny jistí lezce Pavel Horký z Horské služby Jizerské hory.

Přichází manévr výměny. Zdeněk se nahoře už vyfotil, záběry, které večer uvidí půlka republiky natočil, může zase „pádit" dolů. Moment nepoznaného teď čeká mne. „Fuj, co to tu smrdí," volám o dva metry výš. „Co asi? Z toho komína se kouří," oznamuje hlas kdesi ještě v oblacích.

I jeho znám, jinak bych sem nelezla. Párkrát jsem ho viděla při tréninku s lezeckou skupinou. Ale dneska ho nějak nemohu poznat, oči se mi zalesknout. Líbne mi pusu na tvář za statečnost a i mě ovane kouř. Pavel je trochu očouzený, ale bílé zuby se mu lesknou při úsměvu. „Tak usměj se," pobízí mne, „udělám ti fotku na komínu."

Vnímám vrcholek jako ve snách. Napadne mě scéna z dalšího českého filmu: „Táto, podívej na ta panoramata…" Ne, ten ne. Homolkovi nemusím. Ale do třetice sahám k perlám české kinematografie: „Vy jste se zase kochal, co doktore?"

Konec s romantikou. Na řadu přichází druhá, a myslím, že podstatně těžší, část. Dostat se bez újmy zase na pevnou zem. Horolezecká lana jsou sice bezpečně napjata a vnímám jejich pohyb, jak si mě dole „odebírá" druhý horský záchranář. Zatímco po cestě nahoru jsem pusu nezavřela a záznam z klopového mikrofonu bude asi chvílemi vtipný, po cestě dolů mlčím jako zařezaná. Pár metrů nad zemí na mě Zdeněk čeká, abychom slezli současně.

Potlesk mě probere ze soustředění. Nepatří zatím mě. Pro mě se ozve vzápětí. „Vidíš, žes to dala," chválí mě Jarda ve žlutém firemním tričku DETOA a tiskne mi ruku. Naše pozice se otočily. Já mu totéž říkala před půl hodinou. Známe se hodně let. Tenkrát neměl ani tušení, že bude jednou senátor… a že polezem na komín u něj ve fabrice, jsme netušili ani jeden.

Chlapi mi povolují sedák a vracím i přilbu. Další zájemci už stojí v řadě. „Je tu pěknej frmol," poznamenám polohlasně spíš pro sebe a zapisuji si data, než je zapomenu. Stupínků je 220, nejstaršímu lezci bylo 63 let, první byla Andrea Horká od záchranky v Tanvaldě a leze nás celkem…?

Postavička Krtečka a Krteček v autíčku jsou připraveni pro transport nahoru za mikinou jednoho z lezců. „Máme akci Krtek na cestách. Už byl na řadě míst, kde si ho vyfotíme. Tak dneska jde na komín," hlásí Jarda a podává obě hračky fotografovi. Prý byl Krtek i v Japonsku.

Zapisuji drobné postřehy a zaznamenám téměř příkaz tlumeným hlasem: „Sem dej nohy a nasaď si sedák. Jdu nahoru s tebou." „Ale já… já…" koktá ženský hlas. Zamrazí mě. To snad nemyslí vážně. „Mám hrozný strach z výšek. Nemohu jít ani na balkon," šeptá roztřeseně. „No právě proto. Dáš to. A zbavíš se toho," naléhá Honza z horské.

Jo, znám to. Fobie je mrcha, ale dá se překonat. Pomalu a v klidu. Navazuji automaticky na Honzu. „Zkontroluj si tkaničky, ať je nemáš rozvázané," přikazuji a odebírám Katce Havlové z ruky telefon a klíče od auta. Ředitelka a zdravotnice Českého červeného kříže má strach, ale je bojovnice.

„Život nám staví do cesty překážky proto, abychom je zdolali," slyším z kamery záznam z jejího mikrofonu na klopě. Poslušně se souká nahoru a celou cestu si sama se sebou povídá. „Jóóó, dalas to!" křičím ten den už po druhé a potleskem ji vítáme na zemi.

„Víš, co to pro tebe znamená, kamarádko?" otáže se mě se záblesky v očích, když se trochu přestane třást a adrenalin nahradí endorfiny štěstí. „Jdeš se mnou s přístrojem pod hladinu!" procedí skrz úsměv a vítězoslavně pohodí rezavou kšticí. „Pod hladinu, do hloubky, to tmy…" přejede mi mráz po zádech.