Jiří Šnajdr léčil neduhy pomocí medicíny, duše svých pacientů obrazy a empatií

Dobré jméno měl však i mezi výtvarníky, kteří si cenili jeho nekonvenčního stylu i techniky a velmi obdivovali jeho nádherné dřevěné plastiky. Stačilo málo a lékařem se vůbec nestal. Lákala ho umělecká dráha. Dokonce dělal přijímací zkoušky na FAMU. Na přání maminky se ale nakonec ke zkouškám na medicínu dostavil a medicínu vystudoval. A nejen to. Dokonce položil základy praktického lékařství.

Základy oboru opisovala Evropa

Při práci na kandidátské práci s názvem „Odborná kompletace všeobecného lékařství u nás a v zahraničí“ během jednoho roku monitoroval v polovině šedesátých let práci obvodního lékaře. Prostudoval neuvěřitelných pět tisíc případů a přitom si uvědomil, že praktičtí lékaři se musí vzdělávat jiným způsobem, než tomu bylo dosud.

Měl to zdokumentováno, vědecky podloženo a na základě svého výzkumu rok působil na ministerstvu zdravotnictví a v podstatě zakládal nový obor. Jenže se psala sedmdesátá léta a z ministerstva odešel. „Z těch poměrů se mi tam dělalo špatně, tak jsem s tím seknul,“ řekl mi kdysi v rozhovoru.

Základy praktického lékařství ale už byly položeny a v roce 1977 se právě podle jeho metodiky začali vzdělávat praktičtí lékaři i v dalších zemích Evropy. V roce 1987 za svou práci obdržel prestižní Jansenovu cenu. Teprve na základě tohoto mezinárodního ocenění mu Československá lékařská společnost udělila titul honoris causa. Stejný, jaký získal například Jan Masaryk.

Lékařem ve válečném Íránu

V roce 1988 vyhrál Jiří Šnajdr konkurz na lékaře československé ambasády. Léčil české montéry, ale také zahraniční diplomaty. Mezi nimi velvyslanci z Číny či Japonska, a ti vyžadovali také umění východní medicíny – akupunktury, u nás kdysi přísně zapovězené metody.

Jiří Šnajdr kdysi dostal od svého kolegy kufr akupunkturních jehel a protože ho to přirozeně zajímalo, naučil se s nimi pracovat, což mu pomohlo získat mezinárodní renomé. Jednou zkolabovala v letadle vnučka legendárního zbrojaře Kruppa. Cestovala právě kvůli akupunktuře do Číny, ale cesta musela být přerušena. K ženě přivolali na letiště právě doktora Šnajdra a ten ji pomocí svých znalostí východní medicíny pomohl tak, že už nikam nemusela. Stal se rázem vyhledávaným odborníkem a mezi jeho pacienty nechyběl dokonce ani zástupce Vatikánu.

Největší lékařské ocenění

Největší odměnou pro Jiřího Šnajdra nebyla kupodivu přízeň nejvýše postavených, ale naopak těch nejnuznějších. Zavolali ho totiž do pouště, aby potvrdil úmrtí jednoho z našich lidí, kteří tam pracovali na artézských studních. Cesta trvala několik dní. Mezi chudými lidmi se rychle rozkřiklo, že tam tudy pojede doktor! A tak už na něj všude čekali a prosili ho o pomoc se svými nemocnými.

Cesta se protáhla. Když se vracel zpět, vesničané už na něj čekali a dali mu jediné své bohatství, které získali dřinou z kamenného políčka, které často nemělo víc jak dva metry – pytel brambor! Jak rád říkal, byla to pro něj ta největší pocta, jaké se mu v životě dostalo.

Život s dlátem a paletou

Během svého pobytu v Íránu mu chyběla jediná věc – nesměl fotografovat. V zemi totiž zuřila válka sIrákem. Tehdy si rozpomněl na svá studentská léta, oprášil tužku a skicák a začal tvořit.

Převážně tamní krajinu, která mu později měla pobyt připomínat. Jak říkal, maloval na všechno a vším. Jeho pacienti o tom věděli a tak mu nosili kousky překližky, části beden z přístavu, všechno zúročil. Také s barvami to ve válkou pustošené zemi nebylo snadné. Dokonce prý maloval barvami na radiátory a tamní výtvarníci si prý dlouho lámali hlavu, jakou že to vlastně tvoří technikou….

V té době vzniklo na desítky obrazů. A také jeden legendární, který symbolizuje člověka a jeho duši. A to, že i když je náboženství mnoho, bůh je jen jediný. Spojil v něm všechny náboženské symboly a uprostřed – schody do nebe a zábradlí. „To zábradlí je pro muslima korán, pro křesťana bible, každý co potřebuje,“ trpělivě vysvětloval. A právě tento obraz mu získal velikou proslulost. Doma pak pokračoval na krajinách, zejména v Českém ráji a okolí svého domova – Rychnova u Jablonce, kde žil se svou paní a spoustou nádherných dřevěných soch. Ty donedávna sochal ze vzrostlých kmenů, které mu přivezli na topení. V každém kousku nacházel skryté podoby postav.

Rád se občas vydal do Mekky malířů Paříže. „Na Montmartre vytáhnete paletu, nikdo si vás moc nevšímá, nikdo vás nekritizuje, jak malujete, jestli to děláte blbě nebo ne, je to obrovská svoboda,“ popsal svérázně svá pařížská období. Jeho život a přístup k němu byl přes všechny odvrácené strany, které jako lékař velmi důvěrně poznal, velmi bohatý a velmi obdivuhodný.

Pan doktor Jiří Šnajdr odešel před několika dny na svou poslední cestu. V červnu mu bylo 74 let.