VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Korektorka má mimo slovníků tajnou zbraň, rady po telefonu

Jablonec n. N. - Už za první republiky vydavatelé věděli, že schopného sazeče je třeba si udržet. A dobře věděli proč.

26.5.2008
SDÍLEJ:

Korektorka jabloneckého Deníku Vlasta Hráchová opatruje relikvie z doby, kdy pracovala jako ruční sazeč, jako oko v hlavě. Foto: DENÍK/ Ota Bartovský

Jazykový korektor je ten, kdo čte a kontroluje a znovu čte a kontroluje každé slovo, které se druhý den objeví v novinách. Opravuje chyby, neměl by mu utéct žádný překlep. Je zavalený slovníky a pravidly českého pravopisu. Ostrou tužkou a speciálními značkami odhaluje a zaznamenává prohřešky redaktorů.
Já se své první korektorky s přísnými rty a káravým pohledem bála. O patnáct let později jsem poznala Vlastu Hráchovou – rozesmátou a upovídanou paní, která v tiskárnách a redakcích prožila celý svůj život. Korektorku jabloneckého Deníku.

Pocházíte z tradiční „typografické“ rodiny. Jaké byly vaše začátky?
Můj tatínek byl strojní sazeč, bratr je tiskař a já jsem ruční sazeč. To bývala velmi prestižní profese. Vyučila jsem se v roce 1965 v Turnově v tiskárně Severografie, kde se tiskly knihy pro Artii, obaly na gramofonové desky na vývoz, prostě samé lepší věci.
Zažila jsem tvrdou práci, která se skrývala za každým řádkem. To, co redaktor napsal na stroji, se počítalo přesně na počet mezer a úhozů, znovu přeťukávalo do dalšího stroje, z něhož padala olověná písmenka. Tvořily se řádky, které se odlily, nadělaly se tzv. špalty, natřely se barvou a jako tzv. první obtah přetiskly na papír. Ten četli a opravovali korektoři a proces se opakoval.
K čistému textu ruční sazeč, což byla moje práce, dosázel titulky, vsadil štočky, linky, ozdůbky stránková čísla a vše pracně pokračovalo až k tiskovému stroji z něhož padaly hotové stránky. Byla to zdravotně závadná práce. Stále jsme byli v kontaktu s olovem. V učení jsme denně dostávali mléko, které jsme museli vypít. Naši předchůdci prý trpěli nemocí z olova.

Kromě posledních sedmi korektorských let jste prožila život v tiskárnách. Vzpomínáte ráda?
Tiskárna byl můj svět. Pracovala jsem v Turnově, potom v Liberci a potom dlouhá léta v Jablonci. Když už to vypadalo, že mi na záda připíchnou inventární číslo, vrátila jsem se do Liberce. V Liberci se tiskly knihy, to mě bavilo. Sázela jsem např. Francouzské pohádky a Kuchařku naší vesnice. Byla jsem u zrodu knížek, a to bylo moc hezké.
Tiskárna byl svět sám pro sebe, řada kamarádek se tam i vdala. Uměla jsem dobře rusky, v ruštině se hodně sázelo. Kdysi mě uchvátila plechotiskárna ve Smržovce, kde se teď vyrábějí Kaipany. Ve strašném rámusu se potiskoval plech a z něho vyráběly krabice na bonboniéry, čaj a podobně. Krásné věci.

Počítače zřejmě vzaly sazečům práci. Uvažovala jste o změně profese?
Když po revoluci vše přecházelo na počítače, tak jsem se na ně vrhla také. Celý život jsem strávila po tiskárnách, v roce 2001 jsem coby ruční sazeč dostala výpověď a s milovaným řemeslem byl konec.
Shodou šťastných náhod jsem se seznámila s tehdejší šéfredaktorkou Libereckého deníku, která mi nabídla práci korektorky. Na škole jsme měli tři hodiny češtiny denně, učil nás i profesor Jaroslav Med, literární historik. Potřebnou průpravu a zkušenosti za ta léta jsem měla. Poslední tři roky pracuji v jabloneckém Deníku.

Neříkejte, že vás nikdy čeština nedoběhne. Co děláte, když si nejste jistá?
Korektor toho spoustu zná a má přehled už jen proto, že pořád čte. Když nevím, podívám se do slovníku, do pravidel, na internet. Když si stejně nevím rady, zavolám manželovi, kterému říkám „přítel na telefonu“. Není z oboru, ale má přehled a většinou dohledá, co potřebuji. Když selže i on, poupravím redaktorovi text a prostě problém obejdu.
Stále se učím, jazyk se vyvíjí a chyby většinou najdu. I v naší redakci máme svého experta (dodává s úsměvem). Redaktorské psaní mě ale nikdy nelákalo.

Korektořina je vlastně nekonečné kontrolování a trpělivé hledání. Jak se snáší s vaším temperamentem?
Snáší se dobře. Práce je můj koníček a v redakci je prima parta. Jsem vlastně už tři roky v důchodu a práci beru jako společenskou záležitost. Kdysi k nám do tiskárny chodil jeden starší pán a já se ho vždycky ptala, jestli to má ještě zapotřebí.
On si ráno vzal bílé manžety, hezky se upravil, spokojeně udělal, co udělat měl. Když po obědě odcházel říkal: „Pořádně to tu dodělejte, zítra se na vás budu těšit.“ To je teď můj přístup.
Přijdu do redakce v půl čtvrté, spokojeně udělám práci, večer jdu domů a těším se na zítřek. Mezitím hlídám vnoučata, ráda „turistím“ a chodím do divadla. A mám ráda hezké věci, to je moje.

Autorka: Pavla Garwoodová

26.5.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ovce. Ilustrační foto.

Stádo ovcí na Frýdlantsku napadli vlci

MARMELÁDY Z KUNRATIC putovaly do celé Evropy ze zdejší továrny CH. Leubnera už od roku 1880. Tradici výroby ovocných produktů obnovili místní jako Jamparádu.

Největší marmeládovou soutěž ve střední Evropě ohrožuje letošní neúroda ovoce

1968: Na pohřbu obětí „bratrské“ pomoci mluvil Havel i Tříska

Liberecký kraj - Tanky s okupanty se dostaly až v Liberci na náměstí před radnici, které bylo k ránu plné lid zburcovaných střelbou. V Desné hořící cisterna po nehodě usmrtila babičku s holčičkou … Před 49 lety.

O starém vděku a náhle padlé víře

Jablonecko - Poznámka Jana Sedláka z 21. 8. 1968

Tah na Prahu v pátek zbrzdila nehoda

Liberecký kraj – „Na Paceřáku ve směru na Prahu je doprava svedená do jednoho pruhu.“ Taková byla situace v pátek před polednem ve stoupání před odbočkou na Sychrov.

OBRAZEM: Hasiči slaňovali a policisté chytali zloděje

Albrechtice v Jizerských horách - Přehraniční setkání složek Integrovaného záchranného systému (IZS) byl strhující přehlídkou zásahů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení