Poslední paprsky zacházejícího sluníčka nad lučanským kostelem pronikají ke stolkům v útulku. Většina návštěvníků už odešla a domácí začínají sklízet. V koutku a úplně tiše sedí úsměvaná žena a choulí k sobě nejkrásnější kotě. Alespoň pro ní je tím nejkrásnějším.

„Beru ji domů, hned teď,“ říká na můj zpytavý pohled a dodává, že sedmiletému Simírovi aspoň nebude smutno. Než stihnu položit otázku, sama pokračuje a úsměv z vráskami protkaného obličeje ani na chvilku nemizí.

„V Tunisu jsme jich měli v atriu jeden čas i šedesát. Ale tamní kočky mají štíhlejší tvář,“ vysvětluje lásku ke kočičímu plemeni. Vzápětí se dozvídám, že kočky tam byly za dobu jejího sedmiletého pobytu s manželem u domorodců v ulici tak trochu na indexu. „Zvíře má u nich sloužit a být užitečné. Pro kočky v náboženství nějak nezbylo místo. Ale my jsme na to vyzráli,“ dodává pobaveně.

Zatímco muži prý vedli zasvěcené diskuse o běhu světa, tématem ženských hovorů byla především domácnost a děti. „Stěžovaly si, že mají plný dům škorpionů a moc se jich bojí. Kroutila jsem hlavou, že u nás nic. No, bodejť by tam byli, kočky je vychytaly,“ směje se na celé kolo a dodává: „Sousedky si ke mně chodily a braly si kočky domů po pěti.“