Vyčistil jej pradávnou Heráklovou metodou: skrz stavení prohnal dva horské potůčky. Nezamykal. Dveře stavení vždy zůstávaly otevřené každému kolemjdoucímu. K hrnku čaje dostali všichni poutavé vyprávění. Po hnoji, který dal domu jméno, tu už nebyla ani památka.
Všichni toužili podivína z Jizerských hor poznat. Stal se legendou. Legendární a legendami opředené bylo i vybavení Hnojového domu. Návštěvníci obdivovali třeba zmenšenou hlavu bojovníka kmene Šuarů, kachel z turecké mešity, meč pouštního kmene Tuaregů nebo sloní kel a šišku z cypřiše. „Cestoval jen za minimální náklady," vzpomíná Jaroslav Bouda, který o Ginzelovi natočil dva dokumenty.
Ginzel procestoval desítky zemí čtyř kontinentů a domluvil se několika jazyky. „Nabídl své služby cestovce jako průvodce do Severní Ameriky. Za letenku. Stejně si pak zařídil cestu zpět," popsal Ginzelovu strategii při jedné z expedic Bouda.
Kus z Gustava zůstalo už v ohni
Všechny dřevěné části domu, vybavení a nezměrná část suvenýrů z cest vzala za své při požáru 24. srpna 1995, kdy byl majitel na jedné ze svých cest. Příčinou byl nedopalek cigarety. Po požáru Ginzel nejprve bydlel v provizorně zastřešené kamenné stáji, která odolala ohni. Ale nevzdal se, tragédie jej nezlomila a s přispěním přátel postavil nový Hnojový dům doslova z popela.!
Lidé za ním přicházeli stále, ještě pět let je vítal. Pak se začal návštěvníků stranit. „Pan Ginzel je nemocný a už asi dva roky turisty nepřijímá. Údajně má strach z lidí," uvedl tehdy starosta Kořenova. Ginzel přesídlil do Německa k sestře, na Jizerce jej vídali jen v létě.
Bez Gustava jakoby Hnoják nebyl
28. listopadu 2008 cestovatel, horolezec a podivín Gustav Ginzel v německém Kemptenu zemřel. Ještě pár měsíců se do své smrti o dům staral Ginzelův bratr Wolfgang. Objekt je nyní přístupný jen velmi vzácně