Příchovická farma patří k nejlepším chovatelům českého strakatého skotu v zemi. Na zhruba 200 hektarech horských luk a pastvin chová asi 150 kusů dobytka, z toho je stovka krav. Celkem se o ně stará pouze osm lidí.

Na rozdíl od běžných konvenčních chovů se v tom ekologickém krávy co nejvíce pasou. Zatímco v intenzivních chovech se často kráva nedožije ani třetího telete, v Příchovicích jich už některé odchovaly osm i deset. U samého zrodu stála i zootechnička Irena Vodseďálková.

Jak jste se dostala k profesi zootechničky?

Toto povolání mám v genech, je tak nějak ve mně. Pocházím z Hronova, z rodiště Aloise Jiráska. A i když jsme bydleli ve městě a neměli žádná zvířata, stejně jsem tíhla k práci se zvířaty. Původně jsem chtěla studovat veterinu, ale za minulého režimu jsem se bohužel na studia nedostala. Tak jsem po absolvování středního učiliště ještě vystudovala střední zemědělskou školu. Mě tato práce velmi baví a skutečně naplňuje.

Co vás přiválo sem do Jizerek?

Studovala jsem v Kostelci nad Orlicí a ve stejném ročníku studoval i můj manžel. Manžel pochází z Vysokého nad Jizerou a já se přivdala. A vlastně se dostala až sem.

A z Vysokého je to kousek do Příchovic. A sem jakým způsobem? Na inzerát?

Pracovala jsem v Zemědělském družstvu Zlatá Olešnice, a příchovická farma byla jednou ze stájí družstva. V roce 1989 došlo k rozdělení družstva a zůstaly jen farmy. Družstvo zaniklo. Dostala jsem nabídku od zdejších lidí na místo zootechničky a nevzala si farmu „pod křídla". Tím vznikla naše spolupráce, která trvá tedy už od roku 1990. Dnes je tu sto kraviček, Vy je znáte všechny jménem. Která je vaše nejmilovanější?

Markétka.

A proč zrovna ona?

Ona do zdejšího stáda přidala svých deset dcer, tedy teď naposledy měla jediného kluka. Ale je to jinak srdeční záležitost. Je klidná, mírná, přivede celé stádo na zavolání.

Kolik dní má váš pracovní týden?

Tak sedm dní.

Možná osm, viďte. A pracovní den hodin?

Dvacet čtyři.

Co jste naposledy četla?

Mám rozečtenou knihu Můj život v sedle od Josefa Váni. A na nočním stolku mám ještě Otázky od Marka Ebena.

Co jste naposledy viděla v kině?

Tak do kina tedy nechodím.

A v divadle?

Naposledy jsem byla v Karlínském divadle na představení Mam'zelle Nitouche, ale to je pět let.

Měla jste čas pořídit si vlastní rodinu?

Rodinu mám úžasnou.

Jdou děti ve vašich stopách práce v zemědělství nebo jdou po svém?

Manžel je tu se mnou. Moje nevěsta zde vyrábí sýry a vnučka je ještě maličká, ale chodí sem za mnou. Tak si myslím, že vztah k zvířatům má. A synové? Jeden syn je projektant, druhý je IT specialista, ale myslím, že za pár let bude pracovat tady na farmě.

Sama máte děti, porod je velmi emotivní zážitek, jako pro každou matku. Ale vzpomenete na to, když se vám poprvé otelila kráva?

Samozřejmě vzpomenu. Každý porod zvířete má své specifikum a je velmi emotivní. Pokud jsem schopna krávě pomoci, a ona pohledem o tu pomoc prosí, tak je to vždy zážitek, který ve mně něco zanechá. A to je jedno, zda to je Markéta, Jana.

Možná tušíte, proč se ptám na otázku početí, protože se zeptám i na otázku odchodu. Jak to tady u vás probíhá?

Odchod krávy všichni tady velmi prožíváme. Je to opravdu velmi emotivní. A děvčata, která krávy dojí, kolikrát mě ještě přemlouvají, abych zvíře ještě nechala. Je to opravdu pro všechny velmi smutná záležitost, která se neobejde bez slz. A čím jsem starší, tím hůř to snáším.

Abychom nekončily smutně a se slzami. Co vás za poslední dobu, měsíc, týden, včera nejvíce potěšilo a vzalo za srdíčko?

Mě potěší každý pěkný den, který mohu prožít zde. Mně se tady hrozně líbí. Příchovice jsou nádherný kout republiky. A za srdíčko? To že jsem zdravá a mohu dělat práci, která mě baví.