Zajímavá stavba není běžně návštěvníkům otevřena, musí se objednat na telefonu nejlépe dva týdny dopředu, řekla mluvčí ČEZ Šárka Beránková. Prohlídky jsou možné jen ve všedních dnech pro minimálně 15 osob.

„Elektrárna je jedním ze zastavení na známé Riegerově stezce," dodala Beránková. Hydroelektrárna byla postavena v letech 1921 až 1926 podle návrhu Antonína Jílka a Emila Králíčka. Je dokladem toho, že se v minulosti na průmyslových stavbách nešetřilo. Navíc by mohla být pro moderní architekturu učebnicí souladu průmyslové stavby s přírodou. Stojí v malebném koutě u soutoku Jizery a Kamenice a nezasvěcený laik by v budově elektrárnu rozhodně nehledal.

Stavba připomíná spíš vilu nebo zámeček. Je natolik kvalitní, že bez větších oprav slouží už 90 let. Hlavní loď, v níž je strojovna, by přitom mohla být klidně tanečním sálem, stačilo by jen demontovat dvě Kaplanovy turbíny, které před několika lety nahradily původní Francisovy. Stylové je i osvětlení, schody do podzemí lemuje zdobené litinové zábradlí.

Strojovně vévodí galerie podepřená sloupy a nad ní rozměrná nástěnná malba Ferdinanda Rubeše s alegorií věnovanou elektrické energii. Galerii pod ní zabírá manipulační pult s černou mramorovou deskou od firmy Františka Křižíka. Ten, kdo kdysi turbíny z tohoto místa ovládal, si musel připadat jako na kapitánském můstku. Dnes už je ale pult se svými ciferníky, barevnými světly a tlačítky jen dekorací. Elektrárnu ovládá počítač a desítky ukazatelů nahradila jediná obrazovka počítače. Většina původního zařízení přesto zůstala zachována jako dokument doby. Přístroje a měřáky ukazují, že je možné skloubit účel i estetickou hodnotu. Tenhle rozměr moderním zařízením většinou chybí. Provoz je dnes plně automatizovaný a místo čtyř lidí, elektrárnu obsluhuje v jedné směně jediný člověk.