Vrcholní politici připomínají rádce z pohádky

Marta Procházková působí klidným a vyrovnaným dojmem. Ještě nikdy jsem ji neviděla mračit se anebo zvýšit hlas. Hlas má ale sytý a umí razantně říct, co si myslí a potřebuje sdělit. Je to praktik a rozhodný manažer nebo je jí vedoucí role pro srsti. I to jsou témata našeho rozhovoru.

Rok 2012 má být přelomovým, má být podle některých i konec světa. Co vy a mystično?

Jsem velký příznivec. Alternativě a ezoterice se už věnuji léta. Myslím si, že jde hlavně o přerod nás všech, abychom byli slušní, aby nám slova morálka a etika znovu opět něco začala říkat.

Abychom hned jeden po druhém na sebe nevyjížděli a každý může pro to něco udělat. Chybí nám trochu radosti ze života, pokory. Lidé mají potřebu si dokazovat, kdo má větší pravdu.

Nemyslím si, že bude konec světa. Jdeme stále ve spirále, Řecko Řím a historie se neustále opakuje, společnost jde trochu někam jinam, pak se vzpamatuje. Věřím, že to bude dobré, máme spoustu báječných mladých lidí. Budoucnost bude na nich. Myslím si, že mají nakročeno krásně. Já osobně se konce světa nebojím.

Své zkušenosti jste předala svým dcerám. Jak se ony dívají zpětně na svou matku a do té své budoucnosti. Jak spolu vycházíte?

Vyrůstala jsem v báječné rodině, rodiče se nám hodně věnovali. S manželem jsme podobně naladěni, tak si myslím, že dětství našich dětí bylo o kamarádství, zážitcích, o čase, který jsme jim věnovali a vždy jsme je měli rádi. Říkám to proto, že tohle mi nedávno takto naše děti řekly.

Trochu mě to zaskočilo. Myslím, že každý rodič má rád své děti. V rodině je základ, věnovat se dětem, ukázat jim hodnoty života pravdomluvnost, žít a nechat žít.Třeba v období puberty děti mají potřebu dokazovat všem, že mají pravdu. Tak to v klidu přežít a v lásce. Pustit děti z hnízda a ony se do toho hnízda opět vrátí.

Měla jsem velký strach, ale děti jsme v osmnácti do světa pustili. Děvčata zjistila, že všude je chleba o dvou kůrkách. Život je o člověku, o jeho přístupu k druhým. Teď už mají své rodiny a mám radost, že se věnují, tak jako my jim, svým dětem. Mám radost, když je někdo zná a řekne: jsou to milá a pracovitá děvčata, dodržují slovo. Jedna je dokonce hodně usměvavá, ale druhá je vážná.

Čemu se věnují profesně? Je to v kontextu vaší rodinné výchovy?

Učila jsem angličtinu a mladší dcera je profesorkou angličtiny na gymnáziu. Starší je právě na mateřské dovolené, ale vystudovala ekonomii. To mě překvapilo, že obě zvolily tuto cestu, trošku po mně.

Velmi nenásilně jsme se dostaly k vaší profesi. Musíte být manager a ještě usměvavá, submisivní z pohledu městského rozpočtu, ale zase manager se silným slovem z pohledu ke svým spolupracovníkům. Jak dlouho jste se hledala, než jste se dobře ukotvila na své židli?

Myslím, že život, když se ohlédnu zpátky, byl nesmírně pěkný a zajímavý. Jednu pracovní dekádu jsem působila v bižuterním průmyslu jako technolog, vedoucí odbytu a cen, tak jsem hodně přišla k nádhernému světu bižuterie. Pak jsem pracovala léta v bankovnictví, kde jsem přednášela. Procestovala jsem díky tomu celou Evropu a poznala práci jinde.

Teď jsem se vrátila ke kultuře. Rodiče byli kulturně založení, tak jsem v tomto duchu byla vychovaná. Nyní se mi v kultuře hodí jak bankovnictví, tak i vše, co jsem v životě dělala, se mi krásně poskládalo. Jak obchod, tak vycházení s lidmi. Je to o motivaci lidí, dát jim trochu volnosti, aby měli zájem vytvářet něco nové, ale zároveň musí být daná pravidla.

Myslím si, že role manažera je dát cíl, cestu, motivaci, aby ze sebe vydali to nejlepší. Žádný vedoucí nemůže být kamarád, který by vše odpustil. To by pak výstupy nebyly na profesionální úrovni.

Jaké je z vašeho osobního pohledu: Žena velí mužům? Nebrání se oni někdy?

To by bylo velké povídání. I knih se napsalo velké množství. Ale v životě je vidět, že už ta prapražena byla zvyklá udržovat oheň, rodinu a stihne deset věcí najednou a ještě přemýšlí o jedenácté. Muži upřednostňují jeden, dva úkoly k dotažení. Prostě jsme takto rozdílní od přírody. Je potřeba to vědět. Nebrat si to osobně, že dotyčný zrovna neudělal dalších deset věcí. Ale já s tím problém nemám. Nevím, zda s tím nemají problém podřízení pracovníci.

Měla jsem ve svém životě manažery jak muže, tak i ženy. Nikdy jsem nerozlišovala, zda je to muž nebo žena, spíš zda vedoucí manažer řídí, rozhodne, zastane se lidí, nebo mu je to vše jedno a to nezáleží na pohlaví.

V práci i ve vztazích je potřeba, aby se člověk naučil říkat „ne“. Umíte říkat „ne“? Jak jste se to naučila? U žen je to velmi těžké.

Dlouho jsem se to učila, byla jsem vychovaná takovým starším způsobem, že rodiče a pan učitel mají vždy pravdu a až tak mě to netrápilo. Prostě tohle jsem se musela naučit.

Asi tak deset až patnáct let svého pracovního života jsem se učila, že nemusím všem vyhovět, aby všichni ostatní byli spokojení. Důležité je, když člověk řekne ne, říci proč a komunikovat, mít názor a samozřejmě druhá strana nemusí souhlasit, ale pokaždé nemusím říkat ano.

Umět říci „ne“ patří i do politiky. Tam jste vstoupila poprvé?

To je zvláštní kapitola mého života. To je úplně poprvé, kdy se angažuji v politice. Při zakládaní Věcí veřejných, mne oslovily myšlenky. Mám ráda lidi, není mi jedno, co se děje. Po volbách se mi něco líbí a něco ne, tak ať nejsem jako všichni ostatní, zkusím něco udělat.

Myslím si, že každý, kdo trochu chce pomoci, může pomoci kultivovat prostředí. Určitě je role pro každého, kdo se do toho dá. Prostě se pokusit něco změnit.

Politika na vrcholné úrovni je, zdá se, o něčem úplně jiném než politika, politici a politické strany na komunální úrovni.

Z toho jsem tedy hodně rozpačitá. Je to o stranách, o lidech, o příbězích. Mám z toho takový smutný pocit, že na té vrcholné úrovni nejde až tak o lidi, ale o dobrá místa. To jsou kauzy napříč všemi stranami. To nechci jmenovat jednu nebo druhou stranu.

Je mi z toho smutno, že se ztrácí občan. Politika má být věc veřejná a zrovna je to název naší strany. Vždyť slovo republika pochází z latinského Res publica věc veřejná. Mělo by to být o lidech a pro lidi, ale mám spíš pocit, že to je pro nás, ale bez nás.

Moc ráda si vzpomenu na moudrou pohádku, českou klasiku Pyšná princezna, kdy výběrčí daní šel k uhlíři, pak penízky přinesl a rádci si je dělili a tomu králi, té republice, až zas toho tolik nezbylo. Trochu mi to tu připomíná…