Růže, vlastní rybíz a jahody, bylinky. Pařížané čekají na malý kousek ráje na zemi až deset let. V Londýně zhruba pět. Připomíná vám to dialog z Troškova filmu? Omyl. Jde o realitu. Řeč je o zahrádkářském fenoménu, který zdaleka není, jak se traduje, jen jakousi českou anomálií.

Tradice příměstských zahrádkářských kolonií sahá až do 19. století, kdy pro obyvatele zejména chudších vrstev znamenaly významný zdroj obživy. Za duchovního otce „městského zahradničení“ lze považovat německého lékaře Moritze Schreibera, který propagoval, že zdraví dětí se má utužovat v zeleni.

V západní Evropě nastává dokonce v poslední době doslova jakýsi zahrádkářský boom. Souvisí to se snahou vyspělých Evropanů žít v souladu s přirozeným způsobem života. A připravit menu s vlastnoručně vypěstovanými bylinkami patří u západních sousedů tak trochu k dobrému tónu. Podle Lidových novin je nejlepší reklamou dokonce první dáma Spojených států Michelle Obamová, která prý část zahrady Bílého domu nechala proměnit v zeleninovou zahradu.

Dobrým příkladem jsou Němci

Ale nemusíme chodit pro příklady tak daleko. Podle předsedy liberecké územní organizace Českého zahrádkářského svazu v Liberci Jaroslava Trávníčka hned do sousední Žitavy, kde zahrádkářský duch čile kvete. „V Německu když se jde na „zahrádku“, tak je to tak trochu společenská událost. Bohužel ale Němci mají nesrovnatelně lepší podmínky než my,“ říká předseda liberecké organizace.

Zahrádkáři Senátem neprošli

Naráží tak na absolutní nezájem na politické úrovni. Příkladem je Senátem ČR a prezidentem nedávno smetený zahrádkářský zákon, který mimo jiné navrhoval, aby obce nahradily pozemky za zrušené zahradní kolonie.

Ale ani ve vedení větších měst nenacházejí zahrádkáři příliš pochopení. „Vezměte si třeba zahrádky ve Wintrově ulici, které měly údajně ustoupit protipovodňovým opatřením,“ zmiňuje Jaroslav Trávníček. Jako příklad vstřícného přístupu pak uvádí přístup Českého Dubu, Všelibic nebo Stráže, kde se dokonce pořádají výstavy regionálního významu.

„To je naprosto rozdílný přístup. Nebe a dudy. Jsou si vědomi, že zahrádkáři svými aktivitami obec zvelebují, zviditelňují,“ naráží zástupce zahrádkářského svazu na fakt, že na půdu, kterou lidé ve svém volnu zkultivovali a zhodnotili si často (tady jde o příklad celé ČR) brousí zuby developeři.

Krize nejen středního věku

Výstavba silničních obchvatů či různých supermarketů však není jediným důvodem, proč se o některých zahrádkářských koloniích hovoří už jen v minulém čase. Vinu na tom, proč se zahrádkaření dalo u nás svého času na ústup nesli i samotní zahrádkáři. Konkrétně celá jedna generace lidí „středního věku“. Dnešní čtyřicátníci a padesátníci.

Lidé, které pohltila po revoluci práce, ekonomické změny, hospodářský růst a také – snadná dostupnost ovoce a zeleniny. Lidé mohli jezdit na dovolenou konečně do vysněného zahraničí a jahody? Ty si koupili třeba v lednu v supermarketu. „Ano, dá se říct, že celá jedna generace vypadla,“ potvrdila hospodářka územního sdružení ČZS v České Lípě Jana Paulová.

Svého času se dokonce hovořilo o tom, že zahrádkaření v Cesku končí. Lidé začali prodávat zahrádky po rodičích na stavební parcely. Někde bylo patrné, že jejich původní majitelé už nemají síly a zdraví a jejich děti čas. „Je to vidět i tady u nás v Ruprechticích. Mám pocit, že je tam mnoho zahrádek, o které oproti dřívějšku nikdo nepečuje,“ potvrzuje náhodná kolemjdoucí, Zdeňka Plecitá z Liberce.

Stavební boom se zřejmě nekoná

To by se ale mělo změnit. Podle jedné z oslovených realitních kanceláří je právě o oblast Pavlovic a Ruprechtic velký zájem. „Lidé se občas poptávají. Záleží, aby zahrádky byl v dosahu jejich bydliště,“ říká makléřka. Ale masový nárůst alespoň na Liberecku není.

„Nemůžu říct, že by šlo o nějaký výrazný trend, to rozhodně ne. Jde spíš o to, že lidé teď kupují jen to, co nutně potřebují. A pozemky určené pro relaxaci to nejsou,“ potvrzuje Ingrid Brogowská z realitní kanceláře Reality s Radostí v Jablonci nad Nisou.

To potvrzuje i její kolega Jiří Zeliesko z realitní kanceláře Rellia, podle kterého lidé hromadně nenakupují zahrádky ani ze spekulativních důvodů. „Záleží ovšem na územním plánování“ podotýká, čímž vysvětluje, že spekulace se zahrádkami zase tak jednoduchou záležitostí není.

„Ano, stává se, že si lidé zahrádky rozparcelují na prodej. To je dost nešťastné. Ale pokud tam je vlastní přívod vody a elektřiny a rozumní lidé, pak se to dá udržet,“ vysvětluje Jaroslav Trávníček ze zahrádkářského svazu.

Nový trend: Záhony k pronájmu

Lidé se ale naučili využívatzahrádky jiným způsobem. Pokud je sami nechtějí obývat, a zároveň se jich nechtějí zbavit, jednoduše je pronajmou. „Pronajali jsem si zahrádku od našich známých. Bydlíme v paneláku a víkend na zahrádce je pro nás luxus za přijatelné peníze,“ říká sedmačtyřicetiletá Jana z Liberce, která pátek co pátek odjíždí na víkend pod Ještěd. Můžeme si sem zvát známé, grilovat a tím, že zahradu udržujeme, můžeme si tu něco vypěstovat nebo česat ovoce ze stromů,“ pochvaluje si.

Ano, zahrádky se zase vrací ke svým původním účelům. „Před lety se sice objevil trend, že lidé zrušili záhony, založili trávník a uprostřed postavili bazén, ale to už je pryč,“ připouští Jana Paulová zkušenost českolipských zahrádkářů.

Podle ní se naopak začíná objevovat čím dál více mladých rodin, které po zahrádkaření touží. „Nastoupila nová generace, které už není lhostejné, jestli dají dítěti mrkev ze supermarketu, dvacetkrát postříkanou, nebo si ji mohou vytahnout z vlastního záhonu. Problém je, že nedokážeme uspokojit zájem. Lidí, kteří stojí o záhradky, přibývá,“ potvrzuje.

Zahrádkaření to ale není jen touha po práci s hlínou či vlastnoručně vypěstované zelenině. Je to i životní styl. Individualista jen stěží pochopí, jak je pěkné, když v pátek kolonie ožije a sjedou se letití sousedé, kteří kus ráje na zemi, třebas nedaleko sídliště kdysi zvelebovali. „My jsme si zahrádku koupili už před lety, ale jsme tu stále jak u vytržení. Je to příklad skvělých sousedských vztahů. Lidé tu mezi svými pozemky nemají ploty, a přesto se vždycky na všem domluví. Pomohou si. Respektují se,“ pochvaluje si pan Oldřich, novopečený majitel jedné ze zahrádek v liberecké kolonii nedaleko sídliště Broumovská.

Mami, a jak se vyrábí mrkev?

Kromě společenského života a příkladu dobrých sousedských vztahů je tu ale ještě jeden důležitý aspekt fenoménu zvaného zahrádkář. A sice – obecný prospěch. O tom, že kolonie vznikaly většinou na neutěšených, ladem ležících pozemcích, které zahrádkáři proměnili v zelené plíce města, jsem se už zmínila.

Zahrádkáři však nežijí jen pro sebe. Pořádají nejrůznější akce, z nichž na prvním místě stojí výstavy. Liberečtí dokonce společně se svými přáteli v Žitavě. A Českolipští? „Výstavy pořádají všechny územní organizace. Ať už se jedná o Zákupy, Oldřichov a další. Nevystavujeme ale jen sami pro sebe. Často sem zveme děti ze škol a z mateřských školek. Samozřejmě, že všechny znají třeba meruňky. Ale některé třeba ani nevědí, že se trhají na stromě,“ připomíná českolipská jednatelka Jana Paulová.

Zahrádkáři jsou zkrátka důležití. A zahrádek bychom se neměli zbavovat , abychom na jejich místech vystavěli další a další supermarkety. Naše děti by se nás pak jednoho dne mohly klidně zeptat, jak se vyrábí mrkev. A navíc, v zahraničí se objevuje další zajímavý trend. Takzvané sousedské trhy, kde lidé prodávají to, co si sami vypěstovali. Není to tak trochu návod a hlavně dobrý příklad pro dnešní internetovou generaci?