Charismatický muž s černými stříbrně prokvétajícími vlasy staženými do dvou zvláštně propletených culíků zaujatě pročítá nabídku pracovních příležitostí na vývěsce úřadu. To přece nemůže být on. Skot ze Shetlandských ostrovů, který našel domov v chalupě na Nové Vsi.
Otáčí se a je to jasné. Tenhle člověk se v našich zeměpisných šířkách rozhodně nenarodil. Podává mi ruku a plynnou, velmi svižnou a místy úsměvnou češtinou začíná vyprávět. „Narodil jsem se na zadním sedadle Land Roveru těsně za hranicí Skotska a Anglie. A tak jsem Skot.“

Vyrostl na Unstu, nejsevernějším ostrůvku Shetlandských ostrovů, jako jeden z pouhých 700 trvale žijících obyvatel. Ve 12 letech rodiče sbalili Alastairovi kufr a odvezli ho do Edinburgu na hudební internátní školu, odkud po šesti letech pokračoval na univerzitu do Manchesteru studovat hudbu a skladbu.
Po studiích Alastair učil na své domovské škole v Edinburgu, a když cítil, že potřebuje změnu, při svačině vzal jednoho dne ve sborovně do ruky staré noviny.

Noviny?
Našel jsem pár měsíců starý inzerát, že pražská jazykovka hledá učitele angličtiny. Měl jsem na škole spolužáka, českého emigranta, který nám každý den tloukl do hlavy něco o zlatých pražských střechách a o tom, že jsou Čechy nejkrásnější země na světě. Tak jsem napsal do Prahy.

Vzal jste housle, batoh a odjel do Prahy?
Tak nějak. Za čtyři týdny přistál na Ruzyni. Ale když jsem dorazil do té jazykovky, s omluvou mi řekli, že pro mě žádnou práci nemají. Neuměl jsem slovo česky, neměl peníze ani ubytování.
Tak mě šoupli na úplně příšernou ubytovnu a po dvou týdnech mi řekli, že můžu učit ve dvou městech. Jedno jsem neuměl vyslovit, druhé byl Liberec. To mi vyslovit šlo a tak jsem odjel do Liberce. Ubytovali mě v chatičce v autokempu Pavlovice. Když začalo mrznout, tak mě stěhovali, znova a znova.

Někdy v té době jste potkal svoji budoucí manželku?
Seděl jsem takhle večer v hospodě a byla tam taková super holka. Povídali jsme si a už to bylo. Ale mělo to háček. Ona měla kluka a byl to právě on, kdo vyřizoval všechny moje papíry k pobytu. To se holt tak někdy stane.
Pak jsem ještě odjel na půl roku do Skotska dodělat si doktorát. Jenže chtěl jsem být v Čechách, tak jsem studií zanechal a vrátil se.

Vaše zatím poslední „doma“ je na Nové Vsi. Definitivní?
Různě jsme se stěhovali kolem Liberce, vzali se, narodily se děti – Anežce je deset, Malcolmovi sedm a za dva měsíce se narodí další kluk. Na Nové Vsi jsme tři roky, bydlíme v tom, čemu u vás říkáte poloroubenka.
Je to dům z roku 1770, má v sobě život. Celou ji přestavujeme. Stylově je to pořád česká chalupa, máme nějaké obrázky a dekorace ze Shetland. Koupili jsme jen jeden kus nábytku a klavír, zbytek jsme zdědili nebo někde našli. Nejlepší stůl, co máme, jsme našli na ulici. No a co se dá vykopat na zahradě – to je paráda. Spousta skla, konzervy…

Bydlíte v horách. Máte rád sníh? Sportujete?
Ne. Vůbec. My Edwardsové prostě nesportujeme. Jen děti dělají karate. Já tak dvakrát do roka vyndám kolo a pak ho zase uklidím.
A sníh? Sníh absolutně nesnáším. Před dvěma lety jsem nedělal půl roku nic jiného než odhazoval sníh. Byl jsem sice fit, ale bylo to děsné. Na Shetlandech sice taky sněží, ale hned to taje. Tady ne. Hrůza.

Kdo má u vás doma hlavní slovo a v jakém se mluví jazyce?
Nojasně, že manželka, maminka. Ona je ta rozhodující. Já mluvím na děti výhradně anglicky, ona česky. S manželkou mluvíme podle nálady. Já třeba umím výborně česky nadávat. Ale to si musím dávat pozor na chyby. To je blbý nadávat špatně. Jinak u nás běžně zní věty typu: Máš any money? No, nemám.

Jste v Čechách už dlouho. Jsou věci, se kterými se nikdy nesžijete?
To je složité. Spoustu věcí, které mi nesedí, prostě beru tak, jak jsou. Už se je nesnažím změnit hned. Třeba úřady, úředníky a děsnou byrokracii. Nesnáším papírování. Na všechno je tu spousta papírů.
Jo a taky nerad platím účty. Jen jednou nezaplatíte – už po vás jdou. To na Shetlandech jsou vstřícnější. Nejradši bych všechny účty zrušil, měl svoji vodu, svoji elektriku, všechno svoje. Ale to asi nejde.
Třeba ve škole vyplňuji spoustu výkazů, moc tomu nerozumím, tak to za mě dělá kolegyně. A nerad dávám třicet korun u doktora. A to jsou Skoti velmi štědří lidé. Není to tak, jak se říká.
Z běžných věcí úplně nesnáším tepláky. Teď už je to trochu lepší, ale před deseti lety bylo jedno, jestli to byl podnikatel ve velkém autě nebo obyčejný člověk ve sto pětce, všichni nosili tepláky.
Jinak je mi v Čechách dobře, jsem tu doma a šťastný.

Uvažujete o návratu buď do Skotska nebo na Shetlandské ostrovy?
Čas od času o tom mluvíme, ale manželka neví. Já sám bych měl strach, že návrat nezvládnu.
Teď je nejdůležitější, co je dobré pro děti. Chodí do Liberce do školy, budeme mít další miminko, musíme dostavět a doplatit dům. Ten dům je pro nás důležitý. To by bylo obrovské rozhodnutí a změna.
Já vlastně v životě opravdu rozhodl jen o dvou věcech: že odejdu do Čech a že se ožením. Jinak to ostatní přišlo tak nějak z modrého nebe. Neplánuji, co bude třeba za patnáct let, až děti odrostou.

Co plánujete? Nechcete třeba založit jazykovou školu?
To rozhodně ne. Učím hru na housle a klavír, angličtinu, překládám a s kapelou hodně hrajeme. Hlavně teď musím udělat kuchyň, všechno jsem doma krásně vyboural, teď musím něco postavit.
Nevím, jestli jsem dostatečně zručný, ale jsem velmi tvrdohlavý. Udělám ji sám. Také musím sehnat nějaké auto, náš Favorit nedávno zesnul. Kluk brečel, musím to vyřešit.

Řekněte mi něco o kapele.
Jmenujeme se Alastair, zkoušíme jednou týdně v paneláku v Jablonci, hrajeme tradiční irskou, skotskou a shetlandskou hudbu.
Za naším zrodem stojí taneční skupina Irské sestry, já jsem původně člen pražských Czeltic. Čeká nás spousta hraní na koncertech a akcích, ale hrajeme třeba i na svatbách. 6. června jsme v Brně, sedmého v Markvarticích, 28. června na Keltování, pak jedeme hrát do ciziny.