Kliknutím zvětšítePřijetí, jaké zažila předsedkyně české Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová a já v její delegaci při našem příletu na Tchaj-wan, už nikdy nezažijeme. A to ani kdyby se z ní stala v budoucnu prezidentka. Naše návštěva, početně vůbec největší v historii Tchaj-wanu, je ale zároveň vrcholem, po němž není kam stoupat výš.
Přinejmenším do doby, než by Česká republika změnila „politiku jedné Číny“, která vylučuje uznání Tchaj-wanu jako samostatného státu. Což není možné už proto, že Tchaj-wan samostatnost nevyhlásil a jeho oficiální název zní Čínská republika.
Návštěva české parlamentní delegace hranici politiky jedné Číny nepřekračuje a je další z mnoha parlamentních návštěv, které nyní ze Západu na Tchaj-wan létají. Teatrální prohlášení pekingské ambasády v Praze je jenom mediálním divadlem.
Vážnější otázkou než pekingské výkřiky je problém, co teď bude dál. Snaha politicky podpořit na Tchaj-wanu poslední v demokracii žijící část Číny je správná sama o sobě. Česko je v tom velmi viditelnou součástí svobodného světa, což je jen dobře.
Pokud ale Tchajwanci myslí své, jak říkají, bratrství s Čechy vážně a pokud ho myslíme vážně my, pak v létě otevíraná přímá letecká linka nestačí. Je třeba rozsáhlá spolupráce v byznysu, obraně, školství, v kultuře…
Je třeba, aby Tchajwanci studovali po tisících v Česku a Češi tady. Aby Češi létali do Tchaj-peje, chodili na treky do zdejších hor, zajímali se o zdejší čínskou kulturu. K tomu je třeba vytvořit podmínky. Musí ale hlavně přijít zásadní investice. Třeba velká tchajwanská továrna na polovodiče v Česku a česká výroba vodíkových tramvají pro Asii v Tchaj-peji.
I o tom bratrství je.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
