Andrej Babiš má tendenci rozhodovat všechno sám a svá rozhodnutí často mění. Upnul se k vítězství ve volbách. Vytlačuje ze svého okruhu osobnosti, které by mu mohly oponovat. Ale obětoval by kvůli úspěchu ve volbách tisíce lidí?

Chce mít hezký obraz v dějinách země a chce se líbit Evropě. Dokáže nést odpovědnost a vymýšlet chytrá řešení. Tohle všechno ho náhle opustilo?

Ivan Bartoš, Petr Fiala, Vít Rakušan, Markéta Pekarová Adamová a další osobnosti opozice snad nejsou tak silní hráči jako Babiš. Jsou to ale vzdělaní lidé, kteří leccos dokázali a touží převzít moc. Proč se tedy chovají jako děti? Místo toho, aby nahradili popletené vedení země, štěkají se hloupě s vládoua berou si nemocné jako rukojmí.

Tomio Okamura je výrazný politický obchodník. Přesně ví, kohoa jak oslovuje. Ale opravdu mu pár procent navíc stojí za to, aby svými hesly a plakáty fakticky napomáhal šíření smrtící infekce? Jestliže ostatní přišli o rozum, ztratil on srdce?

Ještě složitější je to s hodnocením milionů dospělých občanů. Je jistě přitažlivé a provokující, když někdo řekne, že jsme nedospělía nejsme ochotni převzít zodpovědnost. Poněkud obehranější je, že prý máme sklon ke švejkování, ale zde jako by to sedělo.

Vystihnout jednoho člověka je obtížné, dát nálepku celému národu nemožné. Máme ovšem tři celkem spolehlivá čísla z průzkumů. První je hrozivé: až šestačtyřicet procent lidí je ochotno jít veni s příznaky covidu. Další znepokojující: polovina lidí považuje pandemii za bublinu a naslouchá paranoidním teoriím. Třetí je zvláštní: přes opakované, ba i přiznané chyby klesá popularita Babišova hnutí Ano jen nepatrně.

V kritické situaci, ať už se týká jednotlivce, nebo celé země, vidíme sice zostřeně, ale jen na blízko. Každý zná historky o těch, kdo posílají nakažené děti do školky.O pokoutně otevřených hospodách, o promořovacích hasičárnách a garážových pařbách. Jenže každý zná někoho, kdo se dobrovolně zavřel, aby neohrozil maminku, tatínka, dědečka či babičku. Každý zná někoho, kdo dělá dobrovolníka. Co převažuje?

Proč je to tedy u nás tak zlé?

Nabízím jedno paradoxní vysvětlení: chtěli jsme, aby to bylo dobré. Ani politici, ani většina občanů nebyla ochotna si připustit nejhorší scénáře. Vytěsňovala jez vědomí. Nebyli jsme ochotni naslouchat „sýčkování“ realistů, že covid se bude vracet a bude tu nadlouho.

Upínali jsem se k těm, kdo nás chlácholili: Je to chřipečka. Zesláblo to. Ve východní Evropě to nemá sílu jako v Itálii. Tohle všechno říkaly i velké lékařské autority. A mnozíz nás věřili i vysvětlením o spiknutí a hromadném čipování raději, než aby si přiznali, že jsme uprostřed dějinné tragédie.

Vláda vždycky měla k ruce i černý scénář, který se vždy naplnil. Ale jako nenapravitelný hráč vždy sázela na šťastnou kartu. Lidé se chovali podobně: podporováni politiky, kteří pořád ujišťovali o otevírání, věřili v rychlou, lepší budoucnost.

Co nás tedy dostalo do bolestné přítomnosti? Optimismus.