Je to neuvěřitelně dlouhých více než osmnáct let. Mému synu Jakubovi, který je dnes pokročilý vysokoškolák, bylo šest, když to v této zemi naposledy vypadalo normálně. Kdy jsme tu měli prezidenta, vládu a parlament, kteří se dokázaly shodnout na tom zásadním. Na tom, že naše země má směřovat na Západ, do Evropské unie a NATO, že má podporovat demokracii a lidská práva kdekoli na světě. A že se naopak nemá klanět diktátorům a totalitním režimům kdekoli na světě.

Luboš Palata
AIDS

V době, kdy byl prezidentem této země Václav Havel, to platilo díky síle jeho osobnosti takřka samozřejmě. V době jeho nástupců v prezidentském úřadě, za Václava Klause a ještě více za Miloše Zemana, to platit přestalo. Klaus hlasoval proti našemu vstupu do EU a dělal a dělá vše, aby naše členství v Unii oslabil nebo zcela zlikvidoval.

Miloš Zeman zase přišel s obdivem k totalitní Číně a putinovskému Rusku a postupně se změnil z eurooptimisty v euronegativistu. A u premiéra Andreje Babiše si člověk nemohl a nemůže být jistý vůbec ničím. Zvláště v poslední době, kdy hledá naději na politické přežití ve voličích české ultrapravice.

S příjezdem běloruské prezidentky Svjatlany Cichanouské, píši to bez uvozovek záměrně, se náhle na pár desítek hodin Česko vrátilo do už zapomenutých časů. Nejen statečný předseda Senátu Miloš Vystrčil, který se návštěvou Tchaj-wanu dokázal postavit i mocné Číně, ale i Babiš a Zeman jasně podpořili svobodné Bělorusko a Cichanouskou jako jeho vůdkyni. Česko mluvilo po dlouhých letech zase jedním havlovským hlasem.

Kateřina Perknerová
Fischer chce sundat Zemana

A i Miloš Zeman popřál Bělorusku vítězství nad posledním evropským diktátorem. Vypadalo a znělo to celé jako sen, jako hudba pro uši tomu, kdo naplno zažil Václava Havla jako našeho prezidenta. Ano, i já se bojím, že to byla jen chvíle. Ale byla úžasná. Jako sen.