Před rokem to bylo stejné. Zákazy padly. Lidé se vydali na dovolenou a chlemtali nadšeně z jednoho kýble. Po prázdninách se smrt vrátila s naostřenou kosou. Oslava svobody na Karlově mostě se změnila v dance macabre. Bude pondělní velké otevření předehrou k podobně děsivému divadlu? Budeme dva měsíce křepčit, abychom dalších deset strávili doma ve strachu?

Jakkoli vláda znovu ukázala bezradnost a jistou směšnost, pravděpodobné to není. Nikoliv však její zásluhou. Uvolnění přichází nejméně o čtrnáct dní dříve, než mělo přijít. Počty denně nakažených ani počty těžkých pacientů s covidem pro ně neposkytují dostatečný podklad. Proč tedy máme důvody k opatrnému optimismu?

Nejprve shrňme, proč přichází otevření předčasně. Ministr Vojtěch rozhazuje rukama: „My nic, soud to nařídil.“ A proč to nařídil soud? Protože úředníci špatně napsali výnosy. Byly proti zákonu. Možná s ním ale nemohly být v souladu. Pandemický zákon je spíchnut překotně. Opozice do něj šila a přitlačila vládní stranu ke zdi. Opozice se vůbec za krize chovala často tak, jako by nešlo o krky občanů, ale bylo podstatné jít po krku vládě.

Hanba za špatný zákon a špatná nařízení tak lpí nejen na kabinetu, ale i na jeho kriticích.

Soudní otevření je jak z Kafkova románu. Přesto nemusí skončit loňskou katastrofou. Proč? Covid oficiálně prodělalo přes půldruhého milionu Čechů. Pravděpodobně jich bylo dvakrát tolik. Skoro čtyři miliony dostaly aspoň první dávku vakcíny. Ta podle některých studií dává poměrně slušnou ochranu. Očkování i dál běží solidně. A s přicházejícím létem epidemie ve střední Evropě slábne.

Je tu ještě jeden zcela nevědecký faktor, ale každý ho zná. Měli jsme tolik smůly, že se štěstí už prostě musí vrátit. Zvláštní země, kde lidé mohou spoléhat jen na štěstí a ne na své politiky…