Oba případy nesou podobný rukopis: oběti dostaly shodně několik ran do hlavy tupým předmětem, po kterých následovaly bodné rány do srdeční krajiny. Rozřezání těla a jeho částí umístěné do dvou zavazadel je rovněž identické. Miroslav Šmíd (jako vrah Vranské tedy nepřipadá v úvahu ani omylem!), který usmrtil Hertu Černínovou, pak hodil kufr a balík, ovázaný dekami do Vltavy. Neznámý pachatel z případu Vranská poslal tělo ve dvou kufrech a dvěma vlaky do Bratislavy, resp. do Košic. Proč neznámý? Byli detektivové, sloužící pod slovutným radou Vaňáskem – předobrazem rady Vacátka z „Hříšných lidí“ – tak špatní? Existuje studie z roku 1965, analyzující oba případy a nepokrytě vyzdvihující práci socialistického bezpečnostního sboru. Realita byla ovšem složitější… Nikdo nepopírá, že Šmídovo dopadení bylo obrovským úspěchem tehdejší čs. kriminalistiky. V čem Nečásek a spol. zaváleli? Bezhlavý ženský trup vyplaval z řeky 23. dubna 1951 (šlo o osudovou Šmídovu chybu, když nezajistil, že balík zůstane u dna Vltavy stejně jako kufr s hlavou!). Jizva po operačním zákroku vedla k monstrózní operativní akci, která by zasluhovala uznání i dnes, v době počítačů: během noci na 24. 4. bylo zjištěno 1600 žen odpovídajícího věku, které se podrobily operaci tzv. thorakoplastice. Mezi nimi byla i Černínová, hlášená jako pohřešovaná účetní, která vyzvedla výplaty – a zmizela!
Tělo ze Slovenska se vrátilo do Prahy v zaletované rakvi 5. září 1933, tedy tři dny po nálezu. S kriminálkou ochotně spolupracoval tisk: fotka umytého a kosmeticky upraveného obličeje zavražděné ženy se octla na titulních stránkách snad všech deníků. A právě tady začalo martyrium detektivů v buřinkách… Až příliš mnoho čtenářů mrtvou z vlaku identifikovalo! Až příliš mnoho práce, vyplýtvané na falešné, zprvu slibně se jevící stopy!
Při spatření fotky například okamžitě omdlela jistá paní Lovarová, poznala totiž sestru Marii, která už tři roky o sobě nepodala zprávu. Podruhé Lovarová ztratila vědomí na soudním lékařství, když jí ukázali rozřezané tělo in natura: „Pane Bože! Přesně tohle mateřské znaménko naše Máňa měla!“

pokračování příště