„Fero mně nechal udělat živnosťák. Dával mi měsíčně asi deset tisíc. Odebíral jsem na fakturu potraviny, alkohol, elektroniku, řádně jsem platil. Pak jsem ale na Ferův rozkaz objednal zboží za dva miliony – a na to už peníze nebyly!“ Šmejkal se tak pořádně zadlužil a stal se na Ferovi závislým. Tenhle divný život měl i svoje lesklé stránky. Zdánlivě lesklé. Šmejkal směl jezdit po Hradci Králové luxusními Ferovými automobily, mohl bohatě pohostit náhodné známé, měl na to, aby se opíjel. Pod vlivem alkoholu se občas rozpovídal, že už pár lidí musel zlikvidovat.
Účast na Macháčkově vraždě ovšem Šmejkal popíral: „Padaly různý návrhy. Mluvilo se o polití mrtvoly kyselinou, o spálení, rozsekání, o vhození do popílku… Ale se mnou se nikdo nebavil. Já neměl žádný postavení, abych mohl o něčem rozhodovat. Největší slovo měl Fero a pak Banyak, já byl nula.“ Jak tedy chápat Šmejkalovy sentence o nájemném zabíjení? Šlo o pouhé vychloubání? Nebo snad o opileckou zpověď s racionálním jádrem? Operativní šetření přineslo zajímavé poznatky: V dubenecké perníkárně ležel už dlouhou dobu živnostenský list na jméno Michala Melichara (narozen 1970). Mladík pocházel z jižní Moravy, v Broumově měl ale příbuzné. Na konci prázdnin 1993 se s nimi rozloučil, jde prý dělat do Prahy.
Pak už o něm nebylo vidu ani slechu – kromě účtů za objednané zboží, které poštou chodily na jeho jihomoravskou adresu. Překvapená rodina se dozvěděla, že Michal podnikal… Mladík byl hodný, chytrostí však neoplýval. Absolvoval zvláštní školu, měl pomalejší myšlení, živnostenský list by si podle příbuzných nedokázal ani sám vyřídit.
Kdo ho tedy pásl? Ukázalo se, že Melicharův „živnosťák“ obsahoval důležitou doušku: Při všech obchodních úkonech mohl držitele listu zastupovat Jiří Šmejkal.
Jaký vztah byl mezi Šmejkalem a Melicharem? Kde vlastně je už rok pohřešovaný „bílý kůň“?

dokončení příště.