Copak je asi uvnitř? říká si penzista. A proč začal můj jezevčík podrážděně vrčet? Pokračování si můžeme domyslet podle nálezcovy nátury, každopádně zakrátko přijede na místo policejní výjezdovka.
Druhý den pak sdělovací prostředky buší do hlav veřejnosti o vinohradském, kladenském, ostravském či bůhvíjakém „řezníkovi“. Méně seriózní novináři přídavkem s chutí fabulují domněnky o krvelačném šílenci, jehož největší zábavou je porcování lidských těl. Zdaleka tomu tak není.
Kriminalistická teorie rozeznává ofenzivní a defenzivní kouskování mrtvoly. V prvním případě je klasifikována situace, kdy sadisticky či nekrofilně založený člověk pokračuje v útoku vůči už umírající či mrtvé oběti, v zuřivosti dělí její tělo na části, případně si některé „trofeje“ odnáší z místa činu. To se ovšem týká jen nízkého procenta kriminálních kauz.
Mnohem častější bývá kouskování defenzivní. Drtivá většina pachatelů se uchyluje k nechutné řezničině jen proto, aby vyřešila čistě nerudovský problém: KAM S NÍM? Často se musí před „prací“ opít, zvracejí, brečí… Nicméně konají.
Vrah totiž potřebuje odstranit mrtvolu z prostředí, které na něj doslova ukazuje prstem, navíc touží zpomalit, ne-li znemožnit nález oběti a určení její totožnosti.

Ukrutný mord otřásl Prahou

Nálezy rozřezaných obětí nejsou dokonce ani důkazem zesurovění doby. Například už za c. k. Rakouska-Uherska, ve zdánlivě idylickém roce 1870, se Prahou roznesla zpráva o ukrutném mordu. V Jelení ulici poblíž Nového světa, v příšeří vysokého hradebního opevnění, nalezl náhodný pocestný pytel, kterým prosakovala krev… Aby ne, když uvnitř byl ženský trup bez hlavy a s nohama, které končily těsně pod koleny!
C. k. policie měla jedinou možnost, vlastně dvě. Pátrat po zbytku těla, stejně jako sestavit aspoň mlhavý okruh čerstvě pohřešovaných žen.
A páni detektivové se trefili hned dvakrát: Brzy se našly i další části těla, povalující se v plátěném tlumoku na Letné. Mrtvá tak konečně dostala jméno – tělo patřilo už několik dní pohřešované lichvářce. Mužům zákona poklesla čelist, klientela Apoleny Wirthové byla rozsáhlá a po její smrti jistě toužilo mnoho dlužníků!

Pokračování zde.