Účetní Miroslav Šmíd, kolega Černínové, neměl totiž na dobu vraždy alibi a navíc se vrátil do úřadu jinak oblečený, prý ho porazil nepozorný motocyklista. Jelikož se Šmídovi nic nestalo, jen si zválel šaty, spokojil se s penězi na čistírnu a nezajímala ho motocyklistova totožnost… Kriminalisté mu nevěřili ani slovo, jak se ale domnělému pachateli dostat na kobylku? „Chtěli jsme chlapa zlomit,“ vzpomínal Miloslav Nečásek, „a tak jsme ho vzali na soudní, ukázat mu trup zavražděné ženy, víc jsme tou dobou ani neměli. Jenomže Šmíd zachoval obdivuhodný klid a jenom prohodil: To je opravdu paní Černínová? To je hrozné! Kdopak jí to jen mohl udělat! Nakonec jsme dostali šťastnou náhodou jeho milenku a spolupachatelku. Jí i její matce totiž patřil vršovický byt na tehdejší třídě SNB, místo vraždy. Ona žena volala několikrát Šmídovi do práce, telefon už jsme ale hlídali my. Risknul jsem to a zahartusil na ni: No, to je dost! Už se po vás sháníme! Potřebujeme, abyste potvrdila alibi pana Šmída! Okamžitě se dostavte k výslechu! Kdyby ta ženská zavěsila, hledali bychom ji mnohem složitěji. Právě přes ni jsme ale dokázali Šmída usvědčit.“
Během dalších hodin složili kriminalisté mozaiku celého případu: účetní Šmíd ji vlákal do bytu své milenky pod záminkou koupě zánovního psacího stroje. Ve skutečnosti měl ale zájem jen o peníze z výplaty, které žena vyzvedla v bance. Šmíd ubodal Černínovou nůžkami, odtáhl tělo do koupelny a zde je rozřezal. Pachatel žil dvojím životem. Ač ženat a navenek vzorný otec dvou dětí, trávil s milenkou a její matkou večery v restauracích – doma tvrdil, že je na služební cestě. Takové kavalírství něco stálo.
„Jeho hlavní chybou bylo, že nezajistil, aby balík s trupem zůstal u vltavského dna,“ uzavřel Miloslav Nečásek případ. „Stejně jako nohy s hlavou v kufru, které jsme vylovili až po Šmídově zatčení. Černínová byla původně podezřelá, že peníze ukradla sama a chystá se s nimi utéct na Západ za příbuznými. Nikdo by její zmizení nevyšetřoval jako vraždu a po čase by pátrání uvízlo na mrtvém bodě.“