„Povozili jsme je na kolotoči, to jest zasypali jsme je přívalem otázek, na které nedokázali lhát, aspoň ne přesvědčivě,“ vzpomínal Zahrádka. „První změkl kamarád. Ložiová prý dostala od svého galána kopačky a dne 2. ledna 1971 se oběsila ze žalu na klice u dveří. Pánové přišli po půlnoci z kavárny a nejdřív si mysleli, že si Miládka dělá legraci. Jenomže ona byla už studená! Špatenka i Vrabec byli recidivisté, báli se opletaček s kriminálkou. Tak za pomoci obloukové pily udělali ve vaně z chudáka ženské několik kusů. Trup dali do kufru, nohy do jutového pytle a obě zavazadla naházeli večer dne 3. ledna v Braníku ze břehu do Vltavy. Špatenka měl kvůli tomu nedobrovolnou lázeň, když musel do řeky kvůli špatně zatíženému kufru, který se nechtěl potopit.“ Podle instrukcí podezřelých mužů vytáhli kriminalisté balíky s tělem ven. Přišla na řadu soudní pitva a rázem bylo všechno jinak – strangulační rýha na krku oběti neodpovídala rýze, jaká je při takových sebevraždách obvyklá. Navíc, podle soudních lékařů, nezemřela žena na udušení – ale utopením!
Začalo nové kolo výslechů. Pravda byla nakonec banální a krutá: Špatenka měl už dost žárliveckých výstupů Ložiové a řekl, že ji nehce už vidět. Milada odmítala od milence i z Vrabcova bytu odejít. „To mě radši zabij!“ Proč ne? Prý se dohodli na smrti uškrcení provazem, Ložiová se navíc chtěla se Špatenkou naposledy pomilovat. Sex vystřídala smrt, Špatenka s Vrabcem navlékli – údajně se nebránící ženě – smyčku provazu kolem krku a každý utahoval z jedné strany. Asi po třech minutách řekl Vrabec, že to stačí, ale Špatenka pro jistotu ještě minutu přidal. Odnesli Ložiovou do vany a pustili na ni vodu. Studená voda zřejmě restartovala ženiny životní funkce, ale v důsledku to znamenalo jen změnu v příčině smrti.
Oba vrazi mezitím usnuli, Vrabec na gauči, kde předtím škrtili Ložiovou, Špatenka si ustlal v kuchyni…
Příští dlouhé roky si už stlali v kriminále, ale přežili ho – a tak mezi námi žijí dál.