Po dopadení podrobně popsal svůj brutální čin, v přítomnosti obhájce uváděl detaily, které mohl znát jedině vrah. V průběhu vazby ale vše odvolal a snažil se uhrát svoje doznání jako důsledek nepřiměřeného policejního nátlaku. Pavlova matka byla v tomto ohledu silným spojencem svého syna. Měl jsem možnost s ní osobně hovořit, ale taky vidět slušnou hromádku Domrádových dopisů z vězení, ve kterých ujišťoval rodiče o své nevině a úpěnlivě prosil, aby mu věřili, aby ho nezatratili…


Některé z popsaných listů nesly shodné datum s výslechovými protokoly, ve kterých se Domrád spontánně doznával kriminalistům. Paradox? Kdepak, vcelku standardní vězeňská „schizofrenie“. Doznání policistům může přinést i úlevu, ale ve světě mimo mříže zoufale potřebujete si aspoň před někým uchovat tvář! Když ovšem Domrád vyrukoval před soudem se svou nevinou a vyprávěním o policejním nátlaku, nahrál státnímu zástupci na smeč: Kteří policisté to konrétně byli? Kdy k nátlaku došlo? Proč tedy obviněný po každém protokole podepsal – v přítomnosti obhájce – že vypovídal dobrovolně? Na to neměl Domrád kloudnou odpověď. Stejně tumpachově naslouchal soudnímu verdiktu: 14 let vězení se zvýšenou ostrahou plus následná ochranná ústavní léčba! Původně hrozil trest výjimečný, obžalovanému ovšem „pomohla“ duševní porucha sadismu, která podstatně snížila jeho ovládání.


„Trest Pavla zdrtil, věřil, že půjde domů,“ řekla mi Domrádova matka. „Ten den nemohl být opilý, byli jsme odpoledne nakupovat, večer jsme koukali na televizi. Kdyby šel v noci z domu, určitě bych ho slyšela!“ Odvolací Vrchní soud v Olomouci v listopadu 1997 neubral z trestu ani den. Což lze jedině kvitovat: Byl to Domrád, kdo bezbrannou a prosící oběť svázal jako dobytče, mučil ji, prznil a zohavoval. Domrád nevraždil v amoku, ale ze strachu z prozrazení. Podle znalců musela nešťastná Edita před smrtí velmi trpět, naopak Domrád činu nelitoval a do poslední chvíle lhal.