Začalo to zcela nevinně, krátce po Novém roce. Během dvou dní napadl téměř metr sněhu, ale i v dalších dnech ho stále přibývalo. Ten, kromě radosti zejména dětem a lyžařům, přinesl i nepříjemné okamžiky řidičům. Ti, co se bez auta nemohli nebo z nějakých důvodů nechtěli obejít, museli každé ráno vstávat o něco dříve, aby své vozy vyprostili ze sněhových závějí.
A takhle to bylo i s panem Stanislavem. Bydlel na sídlišti. Nepatřil mezi ty šťastnější, co vlastní garáž, a tak auto nechával na parkovišti před panelákem. V domě bydlel už několik let a spolu se sousedy uzavřeli takovou nepsanou dohodu o tom, kdo kde a jak bude parkovat.
Tuto výhodu si vychutnával hlavně v zimě. Věděl, že si své parkovací místo pečlivě uklidí, odhází sníh a bude mít jistotu, že když se vrátí večer domů, nikdo mu na něm nebude parkovat. „To na jiných místech sídliště lidé o parkovací místa v zimě musejí každý den bojovat,“ vyprávěl v zaměstnání a liboval si, že právě on má takové štěstí.
A tak to bylo i v ten kritický Stanislavův den. Hned zrána si pečlivě vyhrabal auto a vyházel své parkovací místo. Když se však večer vrátil, nechtěl věřit vlastním očím. Na jeho místě stála stařičká škodovka. Stanislav najednou nevěděl, co si má počít. Přelétl očima parkoviště, ale všude bylo plno. A kdyby ne, přece by si po společné dohodě nestoupl na místo třeba souseda Josefa.
Vyběhl z auta a pobíhal kolem škodovky jakoby si myslel, že tím něco vyřeší. Vrátil se zpět do svého vozu a začal troubit. Třeba si mě někdo všimne, pomyslel si. Troubil nepřetržitě několik minut a to až tak, že vzburcoval celý panelák.
„Stando, neblbni. To je auto toho chlápka, co se dnes přistěhoval. Doběhnu pro něj,“ halekal jeden ze sousedů ze svého balkónu. Za chvíli se ve dveřích objevil starší podsaditý muž s hustě černými kudrnatými vlasy. “Koukej si to přeparkovat. To je moje místo,“ vypnul hruď Stanislav a postavil se do pozice útočníka. „Komu tykáš, ty nádivo,“ zbrunátněl černovlasý nájemník.
„Mě to nezajímá. Ta místa jsou veřejná a může si na nich parkovat kdo chce. Zaplacené ho nemáš, tak zklapni,“ dodal ještě.
To už Stanislav nevydržel a vrhl se na muže. Porazil ho do sněhu a dal mu ránu pěstí tak, že mu zlomil nosní přepážku.
Po vynesení rozsudku odcházel Stanislav od soudu s pocitem podmínečného zločince a s doporučením k psychoterapeutovi. Navíc musel začít přemýšlet, kdy a jak si vezme úvěr, aby uhradil poškozenému léčbu zlomené nosní přepážky.