Už třetí rok se snažil před manželkou obhájit svůj hektarový jablečný sad. Vždyť na něj šetřil skoro deset let. Ale paní Antonínová byla neoblomná. „Nic doma neuděláš, ale já to tak nenechám. To uvidíš,“ hrozila se zdviženým prstem.

Jednoho podzimního rána, jakmile stoupla mlha, nazul si Antonín holínky a vydal se ke svému sadu. Měl to bezmála půl hodiny pěšky, až na kraj vesnice. Už druhý týden sklízel jablka, vozil je do moštárny a taky na trh. Za ušetřené peníze chtěl koupit nové odrůdy a postupně je naroubovat. „To není možné,“ vykřikl Antonín zoufalým hlasem, jen co se přiblížil k sadu. Křičel a běhal sem a tam. Potom si sedl na zem a rozplakal se. Polovinu jabloní mu totiž někdo přes noc pokácel.

V soudní síni vládlo hrobové ticho. Na jednom místě seděla paní Antonínová a na druhém pan Antonín. Žalobce četl seznam zničených věcí obou manželů. A že jich bylo požehnaně. „Na rozvodu trvám. Zničil mi všechno, co jsem měla po mamince. I ten památný porcelánový servis,“ plakala paní Antonínová. „Byl z devatenáctého století,“ dodala vzlykavě s tím, že mu ona přece ty jabloně pokácet nemohla. Vždyť ani nevěděla, kde ten sad má.
Tehdy totiž pana Antonína nenapadlo nic jiného, než že za ty pokácené jabloně může jeho manželka. Vždyť ona jablka přímo nesnášela a taky mu dost často vyhrožovala, že uvidí.

S bolestí a vztekem se z poničeného sadu rozběhl domů. Nic netušící manželka myslela, že se úplně zbláznil. Bral jednu věc po druhé, které ona měla ráda, a začal je rozbíjet. Došlo i na nábytek a dokonce i na oblečení. Rozřezal jí i rok starý norkový kožich. Atmosféra v soudní síni byla napjatá.
Panu Antonínovi se ale nakonec podařilo přesvědčit paní Antonínovou, jak hluboce svého činu lituje. Paní Antonínová mu odpustila a dokonce mu slíbila, že se pokusí mít ráda jeho jablka a v neděli mu dokonce upeče i jablkový závin.