Bylo to jako s hledáním klíčů. Takovým tím opravdovým, kdy nejsou na žádném „normálním“ místě, a tak prostě přerovnáváte dům a už prohledáváte úplně všechno a při tomhle hledání narazíte na věci, co jste vůbec nečekali. A nakonec ty klíče přece jen najdete.
Nějak tak vypadalo včerejší hledání Slovanů v zemi, kde na název Wendland, v překladu země Slovanů, narazíte na každém kroku. Německý název pro Slovany je Wendové a Wendland je tady v kraji, který leží převážně v západoněmeckém Dolním Sasku na jih od Labe, docela úspěšnou obchodní značkou. Jmenují se tak zdejší přírodní park, prodejny regionálních potravin, cestovní kancelář, banka nebo realitka.
Wendové, v tomto případě národ Drevanů, tu drevansky mluvili ještě v osmnáctém století. Je to vedle lužické srbštiny jediný jazyk polabských Slovanů, který byl kodifikovaný. Na začátku 18. století byl zdejší slovanštinou natolik fascinován zdejší farář ve Wustrowě Christopher Henning, že sepsal slovník tohoto jazyka, a tak ještě než v roce 1756 zemřela poslední žena, která drevanštinou mluvila, byl jazyk zaznamenán. Později sice zmizel, ale Drevané ne. Jejich do kruhu stavěné vesnice poznáte na první pohled.
Do Wustrova jsem se včera vydal. Městečko bylo před rokem 1989 snad kilometr od Železné opony, která Wendland brutálně rozdělila. Pomník faráře Henninga je před kostelem, a dokonce na něm byla květina. Zdejší muzeum mělo zavřeno, ale zazvonil jsem. Přišel mi otevřít milý pán zjevem připomínající Alberta Einsteina a když zjistil, co chci, zavolal ženu, která muzeum vede. Měly tu krásnou výstavu o zdejší tradici pěstování tabáku, o Železné oponě, malou galerii s obrazy, ale o Slovanech nic. Přesto se mi pokusili pomoci a byla to krásná hodinka.
Osmdesátník Dr. Rollf Meyer a o něco mladší paní Elke Meyer-Hoos jsou takoví zdejší vzdělanci, on bývalý novinář z Hamburku a pak mluvčí úložiště jaderného odpadu v Gorlebenu, ona učitelka a pak dlouhé roky šéfka muzea, kde uspořádala desítky výstav. Oba bavily moderní dějiny, o Drevanech a faráři věděli, ale nic víc. Přesto vytáhli telefonní seznam, ano, takové věci ještě existují, a dlouhé minuty mi v něm hledali někoho, kdo se Drevany v okolí zabývá. „A co tenhle? Ne, ten se zabývá Poláky, to je něco jiného,“ dohadování se, on listoval seznamem a ona hledala v mobilu… A našli.
Ernst Stelle z Lüchowa je předsedou Společnosti přátel Wendů. V telefonním seznamu byla pevná linka do kanceláře, kterou nikdo nezvedal, dostal jsem tedy adresu a vyrazil. Dům na konci Lüchowa jsem našel, ploty se tady po anglicku skoro nevedou, auto stálo na dvoře, a tak jsem po schodech došel ke vchodovým dveřím a zazvonil. Jednou, dvakrát, třikrát, nic.
Došel jsem si na večeři a před půl devátou to zkusil ještě jednou. Zase nic. Byl krásný podvečer, a tak jsem si řekl, že pár minut ještě počkám. Zapadlo slunce, na louce se pásli koně a nejet občas nějaké auto, bylo tu takové to boží ticho. Blížila se devátá a najednou vrzly dveře. Na balkoně domu se objevila starší paní.
„Dobrý den, jsem novinář, mohl bych s panem Stelle mluvit o Slovanech,“ volal jsem na ni. „Já vás neslyším, zavolám manžela.“ Vyšel trochu lépe slyšící postarší pán v trenýrkách a nátělníku. Vyslechl mě, pochopil a pak mě zklamal. „Stellovi jsou na dovolené, my tu u nich jen bydlíme, než se vrátí.“
Když staré dobré způsoby selhaly, zapojil jsem moderní techniku, po chvíli hledání našel internetové stránky a na nich i nahraný rozhovor s panem Stellem. Říká, že jeho skupina chce obnovit slovanskou tradici, že navázali spojení s Lužickými Srby na východě Německa a jejich organizací Domowina, že chtějí, aby se o Drevanech učilo na školách. Obnovují velikonoční zvyky a stejně jako v Lužici je srdcem projektu katolická farnost, protože od většinových protestantů se Slované odlišují i konfesně.
Po včerejšku tedy nejsem na konci svého pátrání po Drevanech, ale na začátku. Musím už vyrazit, směrem k Hamburku. Ale vím, že sem, sem se ještě vrátím.
Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
