Svatební fotky rodičů jsou černobílé, nevěsta měla vkusný klobouček, ženich měl dva roky po vojně. Státní znak, dojemná řeč úředníka, polévka s játrovými knedlíčky, svíčková, únos nevěsty a slzy rodičů. Já jsem se ženil na Střekově, společný oběd byl v Bohemce, únos se nepovedl, hudební vložku zajistila ABBA na magneťáku. Klasik by řekl, to ještě na náměstí nebyla ta díra. Dnes můžete mít svatbu třeba pod vodou, nebo v oblacích.

Jednu moc hezkou jsem zažil v sobotu 3. září v Jablonci nad Nisou. Ženil se mi synovec, velký sportovec, vzdělanec, skaut. Počasí vyšlo! Pronajatá chata v Jizerských Horách, obřad na posekané louce u lesa, raut místo oběda, u výčepu samoobsluha. Zástup krasavic vracel klíče od tajemné komůrky, místo vězeňské koule byl ženich přikován k opravdové kotvě, kterou dovlekli na místo tři statní námořníci. Řečník přečetl návod a stanovil čas, než se loď potopí. Napovídali všichni i maminka.

Kolem páté došlo na divadlo. Jo, opravdu se všichni sešli na terase, vtipný komentátor uvedl deset živých obrazů, které naznačovaly významné dny novomanželů. Ženich bodoval, nevěsta slzela. Když došlo na scénu, kdy obětavý kamarád předváděl stojku na židli přidržovaný dvěma asistentkami, Václav to nevydržel a vystřihl vlastní sestavu.

Nic podobného jsem nikdy neviděl. Teprve potom došlo na živou hudbu a předávání darů. Skvěle jsem se bavil a nebyl jsem sám. Tam jsem si zase uvědomil, co všechno znamená kamarádství na život a na smrt. Mezi hosti byla i dáma, které nikdo neřekl jinak než Šipka. Vedla skauty v době, kdy ženichovi bylo deset let a nyní mu zase držela palce.

Radko, Václave, to bylo představení, na které dlouho nezapomenu. Kamera se nezastavila, profesionální fotograf riskoval život na nestabilní židli, jen aby pořídil společnou fotku. Nevím, jaké svatby pofrčí v roce 2050, ale tahle se povedla. Doba je plná covidu, ale život jde dál. Hodně štěstí!  

Miroslav Vlach