V létě bývá čas - mimo jiné - i na koupání v přírodě. A v Jablonci n.N. - jak jinak - nejčastěji v oblíbené  Jablonecké přehradě. Takovouto výbornou  možnost koupání téměř v centru města by mohlo závidět mnoho jiných měst. Také já - Jablonecký rodák - jsem hojně přehradu navštěvovával - tak jako mnoho jiných místních i "přespolních" - nebyl jsem vykoupán, dokud jsem nepřeplaval přehradu několikrát z jednoho břehu na ten protější.

V žákovských letech jsem absolvoval též plavecký výcvik ještě ve starých lázních (styl prsa - ostatní styly byly jen okrajové). Také nás tam seznámili se základy záchrany tonoucích.

A tak se asi před 50 léty skutečně jednou stalo, že jsem si šel také zaplavat - a abych nemusel obcházet půl přehrady k oblíbeným slunečním lázním, tak jsem se převlékl do plavek na okraji bývalého národního podniku Naveta (stávala téměř až u nynější restaurace Rybářská bašta - dnes tam je vystavěna řada paneláků - věžáků) a přeplaval jsem na protější břeh k prostoru u slunečních lázní. Během dne jsem si vždy zaplaval přes úžinu k Tajwanu a opět zpět.

Červený kámen, Ještěd.
Tip na výlet: Po Ještědském hřebeni za skalisky i k mohyle letců

Přiblížil se však pozdní odpolední čas a tedy doba návratu na protější břeh ke svému oblečení u bývalé Navety. Jenomže: po celodenním koupání mi k večeru voda v přehradě připadala již poněkud chladnější, já se cítil být již dostatečně vykoupán - a mě se do vody už nechtělo. Stál jsem na břehu a v duchu "bojoval", jak se dostat zpět ke svému oblečení. Obejít pěšky půl přehrady se mi nechtělo - a do vody už také ne. Jak jsem tak sledoval hladinu, tak jsem posléze viděl, jak nějaký plavec divně plave. Tempa byla záhadná, hlava se nekoordinovaně vyskytovala střídavě pod hladinou - a po chvíli to bylo jasné: někdo se topí.

Okamžitě jsem skočil do vody a plaval k tonoucímu. Jenomže - než jsem tam doplaval, tak tonoucí byl už pod hladinou asi tak jedenapůl nebo dva metry. Ale podařilo se mi tonoucího vytáhnout na hladinu (byla to dívka asi tak 16 či 17 let věku) a v její poloze na zádech jsem ji podpíral levou rukou pod lopatkami, se zakloněnou hlavou nad hladinou jsem s ní plaval ke břehu stylem "ouško". V tu dobu to už začalo sledovat několik dalších lidí a dva z dalších plavců se mne ptali, jestli nepotřebuji pomoct. Nebylo třeba. A jak jsem měl při plavání na břeh její hlavu blízko mé hlavy, viděl jsem, jak má oči "skleněné" = netečné, když nějaká vlnka šplouchla do očí, tak ani nemrkla, ústa byla otevřená, napuchlá, fialová - naprosto nevěděla o světě. Když jsem tak viděl ten její obličej, naprosto netečný, tak mne napadlo, že bych ji nechtěl políbit ani za tisíc korun (tehdy ještě Československých). Určitě to byla hezká holka - ale v tento čas až příliš "mrtvolná". Dostal jsem ji na břeh, hodil si ji přes rameno, hlavou visela dolů a poskakujíc s ní, tak začala "vychrchlávat" vodu z plic. Doposkákal jsem s ní o pár metrů výš - z toho písčitého břehu až na travnatou část.

Tam jsem ji položil na trávu - a ona se začínala "probouzet". Kolem bylo už hodně lidí, kteří to celé sledovali a byly tam i její asi příbuzní nebo kamarádky, které se o ní už začaly starat. Já viděl, že už je vše v pořádku, že ta téměř utonulá je už při smyslech - a tak jsem bez jakéhokoliv kontaktu s ostatními honem skočil do vody, dokud jsem byl mokrý a vodou ochlazený - a plaval na opačný břeh. Tam jsem se oblékl a šel domů. O té téměř utonulé ani o jejích blízkých nic nevím - a oni nevědí nic o mně. Ale život byl zachráněný

Jindřich Ťukal, Jablonec nad Nisou