Na kopci v Praze, kousíček od Hanspaulského zámečku, stál v krásné zahradě bílý dům. Pan zahradník, který vysazoval stromy, keře, květiny a bylinky, byl opravdový znalec. Rostliny zkombinoval tak, že v každé roční době se některá

na zahradě rozvinula do krásy. Někdy jich kvetlo i více druhů najednou. Obyvatelům bílého domu to dělalo radost. Vždy, když přicházeli domů nebo odcházeli do práce, do školy nebo na nákupy - dívali se do zahrady a říkali si ,,Na naší zahradě je tak pěkně, že se nám ani nechce z ní odejít.”

V bytě s velkou terasou, který byl až pod střechou, bydlela blonďatá a kudrnatá holčička Eva se svojí maminkou a tatínkem. Na zahradu si chodila odpoledne hrát s babičkou, která jí naučila hry ze svého dětství. Například ,,pan čáp ztratil čepičku – jakou měla barvičku” nebo ,,na krvavé koleno” či ,,cukr káva čaj rum bum.”

V domě bydlel ještě korejský chlapec San-Hi, který měl krátké černé vlasy a sestřičku Li-Hi. I tento chlapec chodil rád na zahradu a nosil si míč, protože měl rád fotbal.

V přízemí žila s rodinou ze Švédska holčička Anna. Ta měla dlouhé blond vlásky a ráda na zahradě tančila s průsvitnou šálou v rukách, takže vypadala jako víla.

Eva, Anna i San-Hi spolu mluvili anglicky, protože to byla jediná řeč, kterou uměli všichni tři. Šlo jim to moc dobře, protože chodili do anglických škol. Tedy Eva chodila do školky. Anna a San-Hi byli starší a proto je rodiče vozili do nejbližší anglické školy.

Jednou pršelo a děti si hrály v Evině pokojíčku. Měly rozloženou farmu. Postavily stáje pro zvířátka a dům pro farmářovu rodinu. Ohradily také pastviny, aby se stáda dobytka nerozutekla po pokoji.

Na polici nad nimi ležel proutěný košík a v něm klubíčka vlny, ze které babička pletla zimní čepici. Ve vlně byly zapíchnuty pletací jehlice.

San-Hi se postavil a zahleděl se na košík s klubíčky.

,,Co to je? To doma nemáme,” zeptal se a sáhl po rezavém klubíčku.

Západ slunce u rozhledny Štěpánka.
OBRAZEM: Jedinečný západ slunce zažijete na Štěpánce

,,Z té vlny plete babička na jehlicích očka, až je z toho čepice nebo šála nebo dokonce svetr,“ vysvětlila mu Eva.

Ve dveřích se objevila babička a zvedla prst: ,,S klubíčky si nehrajte. Jsou v nich ukryté pohádky a vypadly by vám na podlahu. To by byla škoda!”

,,My je chceme slyšet, babičko,” volaly děti a udiveně si prohlížely košík.

,,Tak dobře, děti,” vzala babička pletení, obřadně se posadila do křesla a vyndala z hromádky klubek to rezavé.

,,V tomhle klubíčku je ukryta pohádka o kocourkovi Mikešovi a já vám ji teď budu vyprávět.”

Mikeš a sufganiot
Na naší zahrádce seděl u jezírka rezavý kocourek. Chvílemi pozoroval zelenou misku u kamenného stolu a chvílemi zavíral oči jakoby spal. Miska byla prázdná.

,,Dnes si dávají ti lidé načas,” zabručel si pod vousy a začal si pacičkou čistit kožíšek. ,,Pomalu už napadne sníh a jak to mám v takové zimě bez něčeho na zub vydržet,” protáhl se a s rozběhem vyskočil na nízký přístřešek s uloženým dřevem. Viděl odtud k vstupní brance i ke dveřím do domu. Tady může klidně podřimovat a nic mu neujde.

Jeho ouška sebou náhle zacukala, protože od plotu z vedlejší zahrady se ozval téměř neslyšitelný zvuk chůze jemných kočičích paciček vystlaných polštářky.

,,Kdo se to tady courá,” zaprskal kocourek a vyhrbil hřbet.

,,No, no, Mikeši,” ozvalo se něžné mňouknutí a vedle misky se objevila tmavá mourovatá kočička.

,,To jsi ty, Fifino? Taky máš hlad? Všechny misky v okolí jsou prázdné. Lidé na nás zapomněli. Musíme se vypravit hledat myši a odpadky. Fuj!” postěžoval si kocourek a seskočil zpět k jezírku. Alespoň se napije té studené vody. Brr.

Náhle se otevřela vrátka a po cestě do zahrady se řítila čubička Agáta. Za sebou táhla vodítko, jak se vytrhla babičce. Obě kočky bleskurychle vyskočily na strom a dívaly se dolů.

Mnohem víc než pes je zajímalo, zda někdo z příchozích nasype granule do misky.

Nic takového se ale nestalo. Lidé pospíchali domů a pes běžel za nimi. Jen malá Eva volala do zahrady ,,Mikeši – Fifino přinesu vám koblihu, máme Chanuku!”

Kočky se na sebe podívaly a hup, hup na strom, ze stromu na terasu a už se dívaly oknem do kuchyně.

Na okně stál devítiramenný svícen a tatínek pokládal na stůl s bílým ubrusem dárky. Maminka položila vedle dárků mísu koblih. Babička s Evou právě vešly a nadšeně obdivovaly, jak je vše připravené.

,,Letos se vám sufganiot opravdu povedly!” ochutnávala babička jednu koblihu.

Jednou ze semilských ulic, kde dřevěné chalupy ještě před několika desítkami let převažovaly, je Jílovecká ulice.
Roubenky v Jílovecké ulici v Semilech stojí za návštěvu

,,Nejdřív zapálíme chanukiu a zazpíváme si, máme pátý den svátku,” řekla maminka a připevnila do svícnu 5 barevných svíček a jednoho sluhu.

,,Já chci taky zapalovat,” volala Eva a natahovala ruce po svíčkách. Dostala je a hned si je upevňovala v malém svícnu, který ležel vedle toho velkého.

Tatínek rozevřel knížku a přečetl požehnání. Zazpíval spolu se všemi chanukovou píseň o hrdinství v boji za svobodu a při tom zapálil sluhou svíčky na velkém svícnu.

Eva udělala totéž na malém svícnu a dávala pozor, aby ji svíčka - sluha, která zapaluje všechny ostatní, nespálila. V jejích očkách a ve skle okna se odrážela světélka. Všichni to dojatě sledovali.

Najednou se Eva zadívala skrze okno ven a uviděla na terase Mikeše s Fifinou, jak se k sobě tulí a dívají se dovnitř.

,,Než si rozbalím dárky, tak dám koblihu našim zvířátkům,” rozhodla se Eva a tak obě kočky i pes dostali v kuchyni každý v jiném koutě voňavou koblihu.

Kočky si potom vyskočily do pelíšku na skříni a Agáta usnula na svém místě vedle topení.

Dětem se pohádka líbila a běžely se podívat na terasu, jestli tam nenajdou kočičí kamarády. Nikoho tam nenašly, jen vítr a studený déšť. Raději se vrátily do vyhřátých domovů a protože už byl večer, snědly večeři a šly spát. V košíku se zavrtělo modré klubíčko. Počkáme na další den, až z něj babička rozmotá novou pohádku.

Kaše pro skřítky
Na zahradu napadl sníh, růžové keře byly zabaleny do větviček ze smrku, aby nezmrzly, a listnaté stromy měly místo listí bílé čepice a kabátky. Keře se pod sněhem ohýbaly níž a níž. Jehličnany také prohnuly větve a dřímaly zimním spánkem.

Na místě trávníku se rozprostírala bílá plocha, která se v poledním slunci blyštěla jako démanty. Bílý kyprý sníh ležel až k domovním dveřím.

Maminka Aničky stála u okna a dívala se na to všechno se zasněným výrazem.

,,Co tam vidíš, mami?“ zeptala se Anna.

,,Vzpomínám na naši zimu ve Švédsku. Jestlipak i tady žijí venku skřítkové.

Vždy jsme je hledaly. A aby nám přinesli štěstí do domu, dostávali od nás za dveře plnou mísu teplé kaše.“

Na chodbě za dveřmi se ozvaly dětské hlasy. Anička se rozeběhla, otevřela a zavolala ,, Evo, San-Hi, pojďte k nám. Díváme se na zahradu a čekáme na skřítky.“

Po krásných místech Jizerských hor: Z nejvyšší osady na tajemná rašeliniště.
FOTO: Po krásách Jizerských hor: Z nejvyšší osady na tajemná rašeliniště

,,Nesu s sebou modré klubíčko, je v něm další pohádka,“ položila Eva vlnu na okenní parapet.

Všechny děti teď stály u okna a pozorovaly snášející se sněhové vločky. Jak při tom dýchaly na sklo, dostaly nápad, že na zadýchanou plochu nakreslí prstem skřítka.

Obrázky však rychle mizely a tak se děti posadily ke stolu a kreslily na papír.

,,Jak takový skřítek vlastně vypadá?“ ptaly se.

Vznikaly krásné obrázky postaviček se špičatými čepicemi, teplými šálkami, vysokými botkami a červenými kabátky s bílou kožešinkou.

,,Myslím, že zítra je ten správný den, kdy skřítkové přicházejí z lesa k lidským obydlím, aby se podívali oknem na ozdobený stromeček,“ upozornila maminka.

Děti se dohodly, že další den odpoledne každý z nich přinese na zápraží svou mísu s horkou kaší.

Všichni to splnili.

Anna přinesla modrou mísu a na kaši nalila med. Eva přinesla bílou mísu a kaši posypala ořechy. San-Hi se připojil zelenou mísou a na svoji kaši položil kus másla.

To vám byla taková vůně, že se sbíhaly sliny na jazyku. Mísy ležely hned před skleněnými dveřmi. Děti si sedly na schody v chodbě a dívaly se ven.

,,Pojďte se podívat na pohádku v televizi!“ volala maminka Aničky, ,,jinak nepřijdou.“

Dětem uvařila ovocný čaj a nabídla jim výborné perníčky. Venku se setmělo a děti za chvíli zapomněly na skřítky i na kaši.

,,Už je pozdě děti, musíte jít domů,“ volala maminka z kuchyně, ,,a nezapomeňte zkontrolovat svoje mísy!“

No, to byla rychlost, s jakou všichni běželi ke dveřím na zahradu. Rozsvítili světlo nad vchodem a …………zůstali s údivem stát. Misky byly prázdné, kolem nich byl ušlapaný sníh. Byly v něm vidět maličké stopy bot. Vedly od plotu k miskám a zpět.

,,To není možné, oni tady opravdu byli a my jsme je neviděly,“ volaly děti všechny najednou.

,,Tady něco leží,“ sehnula se Eva a v ruce držela malou modrou šálku. ,,To určitě ztratil skřítek.“

,,Vezměte si domů svoje mísy a uvidíte, že nám skřítci přinesou štěstí. Za to, že jsme na ně nezapomněli. Teď už jsou asi daleko. Možná, že přiletěli až ze Švédska.“

,,Jak by věděli co pro ně chystáme a jak by se tak rychle k nám dostali?“ ptal se San-Hi.

,,Kouzelní skřítci umí mnoho kouzel a teď už honem domů. Možná, že na vás čeká doma překvapení,“ rozloučila se maminka a Anička.

San-Hi šel s Evou po schodech a povzdechl si: ,,Ty máš na památku po skřítcích alespoň tu šálku ale já nemám nic.“

,,Máš tu vylízanou misku, ne,“ zeptala se ho Eva.,,Jestli chceš, tak pojď se mnou a já ti dám domů další klubíčko. Je tam ještě hnědé.“

Děravá krabice pod stromečkem
San-Hi šel smutně po schodech domů a nesl si v ruce hnědé klubíčko. Sedl si před dveře bytu a přemýšlel. Rodiče mu slíbili, že bude mít večer doma velké překvapení. Teď už asi mají vše připravené. Vždy na konci prosince přichystají jemu a jeho malé sestřičce krásný stromeček ověšený barevnými ozdobami. Pod stromeček dají v krabicích zabalené dárky.

Měl by být šťastný, ale on není. Přeje si už dlouho pejska. Ne toho plyšového,

který má v sobě baterie. S tím se nedá běhat na zahradě a házet mu klacík nebo míč.

Smutně zazvonil a tatínek s maminkou se ho ptali: ,,Kde se touláš, San-Hi, pojdˇ se obléknout a jedeme na slavnostní večeři.“

Celá rodina jela do krásné restaurace, kde se k nim přidali další přátelé z Koreje.

Jídlo bylo výborné. San-Hi jedl dřevěnými hůlkami a zeptal se tatínka: ,,Kdy dostanu dárky, už je přece večer?“

,,Dnes budeš dlouho vzhůru chlapče, teď jedeme do kostela na půlnoční mši.

Pro inspiraci posílám čtenářům náš adventní věnec, který jsem tvořila se svou dcerou Nelinkou (5 let) z kulatiny.
FOTO: Adventní čas je tady. Pochlubte se vaším adventním věncem a inspirujte

Před kostelem si zazpíváme vánoční koledy a potom doma čeká pro tebe i sestru překvapení.“

San-Hi se spolu s mnoha dalšími dětmi díval v kostele na jesličky. I když byl ospalý věděl, že dnes nesmí usnout. Stál vedle své rodiny a zpíval o betlémské hvězdě. Na nebi svítilo mnoho dalších hvězd a všude kolem ležel sníh. Studily ho nohy, ale přesto mu bylo teplo u srdce.

Všichni se vrátili domů a tam stál v jednom z pokojů překrásně ozdobený stromeček. Byly na něm skleněné ozdoby a pod ním spousta dárků.

San-Hi se podíval na okno a uviděl tam malého skřítka, jak na něj mává ručkou v teplé rukavici. Pak skřítek ukázal na velkou hnědou krabici a zmizel.

,,Všechny dárky můžete rozbalit až zítra ráno děti, ale tu hnědou raději hned,“ řekl tatínek.

Děti to hned udělaly a ještě než rozbalování skončily, uslyšely z krabice podivné zvuky. Jakoby v ní někdo kňučel!

Jen co odklopily dírkovaté víko, vyskočil hnědý chundelatý pejsek a začal jim radostí olizovat ruce.

Sa-Hi doslova upadl na zadek. Chvíli seděl a beze slova zíral. To bylo skutečně živé zvířátko. Podíval se na tatínka a šťastně se a něj usmál.

,,Ještě musíš jednou ven do zimy chlapče, s pejskem,“ oznámila s úsměvem

Maminka. ,,Jmenuje se Goryeo.“

,,Budu to dělat každý den a moc rád,“ ujistil ji a na zahradě se rozhlédl, ,,děkuju vám,“ zavolal směrem k plotu. Potom se zaklonil a směrem vzhůru dodal: ,,Tobě taky děkuju.“

V bílém domě bylo ticho. Všichni spali. Lidé i zvířátka. Spaly i rostliny v krásné zahradě. Na vše padaly velké vločky sněhu. Hanspaulský zámeček měl bílé závěje na střeše. Co pěkného se asi přihodí našim hrdinům zítra?

Rut Sidonová